Baudcopy

Baudcopy? Ano, existuje. Ne, není to hra v tom smyslu, v jakém si pod slovem hra obvykle představíme něco s příběhem nebo aspoň s cílem, kterého se dá dosáhnout. Je to spíš obsesivní matematická rébus zapouzdřená v prostředí raného ZX Spectra, kdy se hry psaly ještě ze zvědavosti, ne ze snahy prodat něco milionům.

Baudcopy je v jádru hra o manipulaci dat. Překládáš si to jako kopírování přes modální linku nějakou zbrkle naprogramovanou cestou, vzory se vznášejí po obrazovce, a ty máš v zásadě jeden nápad: pokusit se pochopit, co se děje a co bys měl dělat. Spectrum má svoje kouzlo, kterým je jeho nápaditost ve skutečnosti omezení – když máš málo barev a málo místa, musíš vymýšlet chytře. Baudcopy si věří, že jeho logika postačí na to, aby ses pořádně nudil.

Hraní se blíží spíš luštění než zábavě v klasickém slova smyslu. Pohybuješ se prostředím, které ti nic nevysvětluje, sleduješ vzory a snažíš se vzít si z nich to, co potřebuješ. Je to jako koukat na příkazový řádek a čekat, až si vezmeš zpod nehtů kousl moudrosti. Ovládání je jednoduché – protože jednoduché musí být na takových zařízením – ale účel není nijak zřejmý. Některým to pasuje, jiným to připadá jako nehoda v tiskárně.

Tenhle typ her se dnes nevidí. Ne že by Baudcopy byla nějaká nezapomenutná klasika, kterou by měl povinně zahrát každý. Je to spíš důkaz, že když měli lidé Spectrum, psali na něj i věci, které neměly žádný důvod existovat – a přitom existovaly. To má vlastní grácii: nezbytnost něco vyzkoušet, když se to nabízelo zdarma přes kazetovnu.

V prohlížeči si ji dnes zahraješ z čisté zvědavosti, z touhy vidět, jak далеко si někdo v osmdesátých letech troufnul zajít bez jakéhokoli tutoriálu a bez tušení publika. Na pár minut tě to zabaví, pak si vzpomeneš na ty časy, kdy „neznámá hra" znamenala převaha. Toho tu trochu chybělo.