Ballista

Ballista je jeden z těch titulů, co se ztrácí v haldě starých Spectrumů a nikomu nechybí. Nekompromisní arkáda, kde tvůj tank nebo dělo (záleží na interpretaci) střílí z pevného bodu přes řadu statických překážek na nepřátelské jednotky na druhé straně. Mechanika jednoduchá jako cihla, ale právě v tom je její podstata.

Hra si vezme z arzenálu klasické fyziky projektilu — úhel, síla střely, tíhová síla. Nastavuješ směr a moc, vypouštíš a díváš se, jestli tvůj výstřel padne na cíl nebo naletí do kopce. Nepřítel dělá totéž na tebe. Je to jakási minimalistická variace na Worms nebo Gorily, kterou známe ze starších počítačů, jen bez veškerého okolí. Nic se neměnit, nic se neučí, jen střílíš a počítáš na prstech.

Prostředí je černo-bílé nebo jednobarevné — střídavě bílá a černá čára jako terén, postavy jako hrníčky. Grafika vypadá, jako by ji kreslil někdo, komu dělalo potíž ovládat tužku. Zvuk? Základní pípnutí při výstřelu, nic víc. Spectrum si nemohl dovolit více, a upřímně, kdyby hra něco delšího pouštěla, jen by to otravovalo.

Ballista se drží přesně toho, co slibuje — boj na dálku bez zbytečností. Není zde variace v úrovních, progrese, příběh ani smysl pro dramaturgii. Buď ti to sedne, nebo ne. Někdo vidí čistotu koncepce, někdo chápe jen nudné počítadlo. Hra nehoří a nezklamává — je to prostě existenční prázdnota v herní podobě.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru spíš ze zvědavosti, abys věděl, jak to vypadalo v osmdesátkách, ne proto, abys si ji užil. Trvá pět minut, pak víš, co to je. Jestli máš rád experimentální arkády bez líbánku, najdeš v Ballistě základ — jen nic víc.