3D Starfighter

Když se na obrazovce objeví pyramida, která se na tebe valí přímo z monitoru, víš, že jsi v osmdesátkách na Spectrumu a logika je úplně vedlejší věc. 3D Starfighter je takový kus ambiciózního šílenství — hra, která se pokusila udělat něco, co Spectrum příliš neměl v génech. Trojrozměrný prostor na osmibitovém počítači s jeho 256 x 192 pixely znamenal přiznání porážky už v ideji, ale přesto se do toho někdo pustil.

Hraje se tu v kokpitu letadla či vesmírné lodi — detaily jsou vágní, když je vše pohled z prvé osoby přes několik linií kódu. Cíl je jednoduchý: letíš vpřed, střílíš na věci, které se k tobě přibližují, a snažíš se neutéct do překážky. Bez ohledu na to, jestli jsou ty objekty nepřátelské lodě nebo jen kosmické skály. Hra si na to moc nepohrává — je to víc o orientaci v prostoru reprezentovaném primitivními vektorovými tvary.

Co dělá hraní zajímavým, je právě ta bezbrannost. Tvoje loď se chová jako cihla, která letí přímo a točit se jí nejde až moc svobodně. Když se cokoli přiblíží ze stran, máš vážný problém. Střílení funguje — máš alespoň tu zpětnou vazbu v podobě zvuku — ale zaměřování je věc intuice a štěstí. Hra nebere rukavice: místo pokynů ti dá hru a řekne si, aby sis ji zahrála. Ani jméno postav nebo podrobnější zápletka tu nejsou potřeba.

Pro tuhle dobu a hardware to byla zajímavá technologická cvičebna. Polský Spectrum nebyl nejlepší prostředek pro 3D, ale pokus vyprodukoval něco divně hypnotického — když se znovu podíváš na ty pixelové pyramidy a čtverce, připadají ti skoro chladnomyslně moderní ve své abstraktnosti. Dnes by se to považovalo za minimalistické umění. Tehdy to byla jen nuda se schopnostmi.

Jestli chceš vědět, jak se počítač snažil překonat své limity a co se stalo, když si tvůrce myslel, že zvládne Spectrumem simulovat vesmírné létání — tady je odpověď. Hra není zábavná v klasickém slova smyslu, je spíš zajímavá jako fossil experimentu. V prohlížeči si ji zkus jako kuriozitu, ne jako způsob, jak si užít víkend.