Když si najdeš obscurní DOS hru z konce devadesátek bez přesného jména výrobce, víš, že tě čeká něco experimentálního. Zeroth Zone je přesně taková věc — kouzelníkův pokus, co se mohl vydařit i zásadně selhat, a realita je nějak mezi tím.
Jde o labyrintovou akční hru, kde procházíš podivnými barevnými prostředími a střílíš nebo zničuješ věci, které tam poletují. Hra si z devadesátek vezme všechno — osvětlení, které vypadá jako disco koule, zvuky syntetických robotů, textury co by mohly být z Descent nebo Quake Alpha. Cíl je prostý: projít skrz úrovně, soupeřit s tím, co se tam pohybuje, a dostat se na konec. Nic složitého, nic geniálního.
Problém je v tom, jak se to hraje. Ovládání terčuje cítit rozpačitě — pohyb a střelba spolu nežijí v souladu, jako bys vedle sebe seděl s člověkem a jeden by měl vůli a druhý nohy. Úrovně jsou tmavé, orientace v nich vůbec není, a není jasné, kam se máš vlastně dostat. Hra si myslí, že být kryptická znamená být cool. Není. Znamená to být frustrující. Navíc se dost podívá, leč hraje se v ní jako v hrubém konceptu, kterému chybělo pár týdnů laďování.
Na svou dobu měla ambice — vizuály byly pokusem o něco více než papírová adventura, zvuková stopa sází na atmosféru. Ale ambice bez dotažení jsou jen drahé selhání. Zeroth Zone si to může dovolit: je tak neznámá, že si v cyklu retro obsesí skoro nikdo z těch správných lidí (kteří by o ní psali) nepamatuje.
Dnes si ji vezmeš spíš ze zvídavosti, když si ji najdeš někde mezi DOS hříčkami v archivech. Nezadrží tě, ale dvacet minut ti ukáže, jak vypadal pokus nadšenců bez rozpočtu. To má svou hodnotu — ne herní, ale historickou.
old