Tron

Svítící motocykly si kreslily čáry po tmavé síti a já jsem se snažil nenadísnout do své vlastní. Tron z roku 1997 je přesně takový arkádový jednoduchý, až bolestivě přímočarý, a právě proto addiktivní.

Hraješ na jedné ze dvou stran — buď coby Flynn s modrým motocyklem, nebo jako Sark s červeným. Cíl je klasicky arkádový: zvol směr, jdi vpřed a vytváříš za sebou zdi. Tvůj soupeř (CPU nebo druhý hráč) dělá totéž. Kdo se sebou srazí nebo narazí do cizí čáry, prohraje. Když oba přežijete dostatečně dlouho, část hracího pole zmizí a hra se zrychluje. Hrací plocha se postupně zmenšuje, až nakonec nikdo nemá kam jít.

Mechanika je stejně stará jako Pac-Man — říkáš si, že to nemůže být zábavné déle než pět minut. Jenže to není pravda. Tron má správný rytmus. Nejpomalejší začátek ti dá prostor koukat se po soupeři, později tě tlačí adrenalin. Svítící čáry se pohybují hladce, bez lagů. Pixel-artová grafika tmavé sítě s neonově zářícími tahy vypadá funkčně a bez námahy. Zvuky jsou prostá blesk — pípnutí, bzučení, občas něco jako zvuk motoru. Nic víc se neočekává, a proto to funguje.

Osobně si ji pamatuju z průvodců v časopisech o počítačích — nebyla to senzace, spíš solidní arkáda, kterou si zahraješ s kamarádem, když chceš něco odsimulovat bez rozmýšlení. Nenabízí méta-hru ani sebemutilující obtížnost. Je to čistý duel.

Tron se zestárla bez větších potíží. Černá a neon si drží vizuál bez nostalgické připomínky, že je vám všem padesát let. Skvěle se hraje v prohlížeči — buď sám proti počítači, který není ani příliš hloupý, ani překvapivě chytrý, nebo se můžeš pokusit zkopat kamaráda na jedné klávesnici. Není v tom hluboké strategie, jde o reflexy a oko pro prázdné místo. Pokud máš rád jednoduché věci dělané pořádně, tohle je na to.