Tristan Pinball

Rok 1991, sobotní odpoledne, táta říká ať jdu ven. Jenže já sedím u 386ky a snažím se dostat kuličku do té sakramentské smyčky potřetí za sebou. Tristan Pinball od Littlewing byl jeden z těch programů, které si člověk zkopíroval na disketě od spolužáka a pak na nich strávil víc času než na čemkoli, za co rodiče zaplatili.

Jde o digitální pinball — žádné RPG záchranné mise, žádný příběh. Stůl, kulička, ploutve, bodové skóre. Téma je zhruba středověko-artušovské, takže narazíte na motivy hradů a rytířů, ale nečekejte žádnou hlubokou mytologii. Je to pozadí, ne záminka k hraní.

Ovládání je přesně tam, kde má být: levý Shift pro levou ploutev, pravý Shift pro pravou, mezerník na odpal. Kulička se chová uvěřitelně — ne simulačně přesně jako pozdější 3D Pinball od Microsoftu, ale dost dobře na to, aby byl každý odraz čitelný a ne náhodný. Stůl má několik cílů, smyček a bonusových zón, jejichž zvládnutí chce čas a opakování. Právě tenhle rytmus — naučit se stůl nazpaměť a pak na něm improvizovat — dělá hru návykovou způsobem, který moderní pinballové tituly se svými pěti různými světy a animovanými bonusy paradoxně občas ztratily.

Co dneska skřípe? Grafika je funkční, ale nijak okouzlující, ani pro rok 1991. Zvukový doprovod přes PC Speaker nebo Sound Blaster fungoval tehdy jako slušný doprovod, dnes ho spíš tolerujete. Stůl je jen jeden a po delší době se dostaví pocit, že jste ho skutečně vyčerpali — minimálně povrchově. Hloubka tkví v skóre a v osobním zdokonalování, ne v obsahu.

Dnes si Tristan Pinball zahraje nejsnáz ten, kdo chce poctivý, neokázalý pinball bez reklam, mikroplateb a tutoriálů na tři obrazovky. V prohlížeči přes DOSBox běží bez problémů a spustit ho zabere míň času než najít ovladač k moderní hře. Pokud vás digitální pinball vůbec zajímá jako žánr — a měl by, protože jde o jeden z nejčistších principů herního designu co existuje — Tristan je solidní zastávka z doby, kdy se na jednom stole dalo strávit celé odpoledne a nepřišlo vám to jako málo.