Strip Logik

Když se v osmdesátkách na Spektru zabydlela logika, nebylo ji vidět. Strip Logik to bere doslova — logické hádanky se sem tam oděvou, potom se zase svléknou, a ty čekáš, co bude dál. Jde o jednu z těch her, na kterou jsi zapomněl, že existuje, a pak ti v noci spadne zezadu a řekne: tady jsem.

V podstatě jde o nonogram — řádek a sloupec mají číselné špáleky, ty podle nich deduceš, která pole se mají zbarlit a která zůstat prázdná. Když má řádek „2 1 3", znamená to dvě pole, mezera, jedno pole, mezera, tři pole. Jedna z těch her, která funguje v každé éře, protože logika není módní záležitost. Na Spektru to vypadá jak papír se svítilnou — bílé a černé tečky na tmavém pozadí. Laciné, ale jasné.

Ovládání je přímočaré. Kurzorem skáčeš po gridu, šipkami označuješ buňky, enter potvrzuje. Když máš vyřešit správně, hra tě upozorní; když si zablbneš, půjde ti to dlouho. Nudu to nepřináší, naopak — když vidíš řádek s jedním číslem, víš, že je tam jen jedno pole. Pak kombinuješ. Mozek se zapíná. Pak zase vypíná, protože nejsi si jistý tím, co jsi právě dělal.

Na Spektru takové věci fungovaly proto, že kapacita stroje byla nulová — hra nemusela nic kreslit, stačilo počítat. Nonogramy se nosily v novinách, na Spektru jich byla asi bezpečnostní zásoba. Strip Logik je právě jeden z těch titulů, co si postupně osvojil všechny platformy, protože obsah je nezávislý na hardwaru.

Dnes si ji můžeš zahrát v emulátoru a nebude tě to stát nic. Pokud rád řešíš hádanky a chceš vědět, jak to vypadalo, když se logika psala na osmibitu, je tady čekáet. Kdyby ses nudil na metru, byl by to ten správný čas. Nebude tě to fascinovat jako Manic Miner, ale zabijete ti to půlhodinku s klidem na duši.