Escape from Colditz

Colditz. Právě toho jména se všichni bojí — německý hrad, odkud prý neunikl skoro nikdo. Jenže já jsem právě našel cestu ven. Escape from Colditz je one-screen puzzle, který si vezl svou logiku z osmdesátkového počítače a rozhodl se, že bude svést bitvu s mozkem hráče a jeho trpělivostí.

Hraje se na Spectrumu, což znamená pixely, co vypadají jak skleničky rýže, a zvuk, který by vystrašil leda čučkalovce. Jde o to najít cestu z pevnosti — sbírat klíče, posouvat předměty, otevírat dveře. Žádné střílení, žádné běhání. Čistý puzzle s jedním obrazovkou, kde každý krok musí být správný a kde si jednu chybu nemůžeš dovolit.

Ovládání je jednoduché, ale ne snadné. Hraje se to s přidanou zátěží — prostor je malý, času máš do určité míry dost, ale ne nekonečně. Hlavní zábava není v tom, že by hra byla graficky ohromující (není), ale v tom, že tě přiměje myslet. Každý předmět má své místo, každý pohyb má důsledky. Střelisz hlavu na zeď pokaždé, když zjistíš, že ses posunul špatně a teď už nemůžeš dosáhnout klíče, který byl o kousek vlevo.

Takovéhle puzzle hry patřily k chlebu dennímu českých osmibitů. Nebyly to superzábavy, spíš byl jejich kouzlem ten pocit, když najednou všechno sedne a cestu vidíš. Escape from Colditz se do dnešních dní nedochoval jako kultovní titul, ale za to právě zasluhuje pozornost — je to честný représentant své doby, bez pretenzí na něco víc, než umí.

Dnes si ji vezmeš jako nostalgie. Nebude ti to trvat hodiny, a určitě v ní neustrneš do zítřka. Ale když se na to usadíš s vědomím, že je to z roku, kdy se počítačová grafika teprve krčila z pleny, poznáš, jak tenkrát aspoň fungovala hlava hráče místo GPU. A to není vůbec špatně.