Stagecoach

Stagecoach je jedna z těch her, na kterých se vidí, jak se v osmdesátkách hrálo na Spectru úplně jinak než dnes. Není to akční střílečka, není to logická puzzle, není to ani klasická adventura. Je to spíš pokus o simulaci řidičské činnosti, kdy sedíš za volant kulodrámatu postaveného z pixelů.

Hraje se jednoduše — máš autobus a máš jej po displeji posunovat tak, aby se vyhnul překážkám a projel stanovenými body. Cílem je dojet do cíle, posbírat pasažéry, vyhýbat se nárazům. Ovládání je přímočaré, bez zbytečného balíku možností, takový minimalistický přístup, jaký byl na Spectru nutností. Hra ti nedává prostor na chyby — jeden špatný pohyb a voláš si průšvih na krk.

Mechanika by v teorii měla být zábavná — navigace omezená chytrostí a zácviky přináší určitou satisfakci. V praxi se ale Stagecoach hraje v modu „zkusit, aby mi prošlo". Nejde o průzkum, není v tom dramatické napětí ani dlouhodobá strategie. Jde o to proklikat se sérii úrovní, zapamatovat si jízdu jako v automatu a opakovat ji znovu a znovu, dokud ji nezvládneš bez chyby. Zbytečně tuhé časy reaktivní agility.

Spectrum měl limity — grafiku, zvuk, paměť — a Stagecoach je v tom čestný. Nejde o technické zázraky. Zajímavé je spíš to, co si tvůrci vybrali: ne strkanici a puky, ale něco skoro nudného, civilního, pozemního. To samo o sobě přitahuje pozornost, protože v té době byla takových pokusů málo.

Dnes se na ni podívá jen ten, kdo má chuť pozorovat vývoj žánru od základu, nebo ten, kdo se rád vrací k věcem bez špáradla a grafických animací. Není to hra, na kterou se koukal s úžasem už v osmdesátkách, ale spíš kuriozita — důkaz, že někdo zkoušel překvapivé věci na hardware, který byl spíš pro jednoduché hry. Hratelnost mu ušla rukou, ale pokus byl zajímavý.