Spielautomaten

Slot machine na osmibitu. Autorem není známo, co v tomto případě není moc překvapivé — v devadesátkách se na Spectru objevilo spousty takových věcí, vznikly víceméně někde v garáži a pak zmizely do propadliště. Spielautomaten je přesně taková hra, která by nikdo nenapsal pro peníze.

Jde o simulaci hazardního automatu s třemi nebo čtyřmi válci, kterou ovládáš klávesnicí. Vsadíš virtuální mince a točíš. Když se shodují symboly, vyhrávají virtuální kredity. Není tu žádná zápletka, žádný příběh, žádný cíl kromě toho čekat, až válce padnou na správnou kombinaci. Tečka. Celá hra je v tomhle a nic víc.

Grafika je to nejlehčí možné — barevné čtverce a čísla, která se mění rychle za sebou, což mělo (a mělo) vypadat jako točení. Na Spectru to vypadá, jako by někdo strčil do paměti počítače základní BASIC program a řekl si, že to stačí. Zvuky nejsou podstatné, když existují vůbec. Hratelnost není slovo, které by zde mělo smysl — je to jen simulation bez logiky a bez něčeho, co by tě přimělo pokračovat.

Dnes, s odstupem třiceti let, vidíš v Spielautomaten jen jednu věc: dokaz, že na Spectru bylo možné udělat opravdu cokoliv. Hra nemá ambice, nemá obsah, nemá ani příliš funkční ovládání. Je to jako počítadlo s animací. Nikdo z Británie se nebiJí o to, aby ji znovu hrál, a to je spravedlivě.

Zahrát si ji dnes v emulátoru má jen akademický cíl — chceš vidět, jak vypadal počítač, když se z něj zkoušely vykrájely poslední picvance úsilí. Nejde o zábavu, jde o historii. A ta není nijak zářící.