Shock

Na Spectru vidím na obrazovce kostru - doslova: bílé části těla na černém pozadí, které se pohybují s nepříjemnou tuhostí. Tohle je Shock, a věřím, že jméno není náhoda.

Jde o plošinovku s prvky střílečky, kterou vydal někdo v devadesátkách, kdy si Spectrum ještě pořád hrála děcka v českých domácnostech. Ovládáš právě jednu z těch kostí a cíl je prostý: přežít na obrazovce plné nepřátel a překážek. Detaily o obsahu nejsou jasné, ale princip je starý jako stromy - dostaneš se na druhou stranu, nekončím.

Mechanika je přímočará. Pohyb, skok, střelba - nic, co by překvapilo, kdo zná commodorské či spectrumské hity toho období. Co mě zajímá: je hra hratelná bez velkého nářku, nebo je to jen vizuální vtip na kostru? Grafika je primitivní, ale to není vina - je to Spectrum, tady vůbec nejde o fotografie. Zvuk a hudba se v těchto pracovních hodinách Spektra ztrácí někde v Electronic Arts-ovské části paměti.

Kolik úrovní, kolik bossů, co točí motivaci - to všechno se ztrácí v archivech. Hra se zachovala jako důkaz, že někdo to zkusil, že se hry tvořily také v téhle podobě. Není to zvlášť známé dílo, není za tím legenda jako za Manic Minerem či Jet Pelem. Shock je spíš taková zápisnice jedné chvíle, kdy se dělaly hry bez velkého byznysu za ním.

Dnes ji zkusíš v emulátoru. Neočekávej závist k modernímu hernímu průmyslu. Očekávej spíš nostalgie na to, jaké to bylo, když každá hra byla pokus, experiment, věc, která musela vejít do 48 kilobajtů paměti a nesmula trvat déle než pět minut načítání z kazety. Shock v tom smyslu žádný revolučář není, ale stojí si tu svou skromností.