Quick Draw McGraw

Když jsem poprvé viděl Quick Draw McGraw na Spectrumu, čekal jsem западней western, a místo toho jsem dostal grafiku jako od někoho, kdo kreslil přední stěnou šanonu. Právě tohle je ale kouzelné — počítač si počínal jako pětiletý, který se učí psát, a přitom výsledek měl svou čmáravou krásu.

Jde o jednoduchou akční hru, kde jsi nefalšovaný pistolník a tvým úkolem je být rychlejší než protivníci. Screen se točí kolem duelů — tvůj protivník stojí naproti, počítač se ptá, a pak jde do tuhého. Kdo stiskne správné tlačítko dřív, ten vyhraje. Zvukově to jede na písklavém pípnutí, kterým Spectrum hlásí, že se něco děje, a obrazovce plné těch nejrůznějších pixelových bláznin.

Hratelnost je minimální, což je zároveň její podstata. Nejde o nějakou dovednost — jde o reflexy a hádání, kdy prostě zmáčkneš tlačítko. Po pár kolech se to začíná nudit, protože mechanika je tak nudá, že by ji mohla hrát i ovce. Hra nemá režim pro více hráčů, nemá žádné levely, nemá prakticky nic. Je tu jen ta pixelová přestřelka znovu a znovu.

Ve své době — a to kolem osmdesátých let — tohle byla arogantní jednoduchostí. Spectrum se nemohl chválit výkonem, takže když hra fungovala hladce a poslouchala vstup, bylo to dost. Ostatní podobné věci byly ještě gorpidnější. Dnes to vypadá jako návštěva předsálí herní historie — důkaz, že se tehdy hrály i věci, na které by dnes nikdo neklikl.

Zahrát si ji lze na emulátoru bez problémů. Není to nic, co by tě zaměstnalo déle než pět minut, ale jako sonda do toho, co si mysleli Britové, že je zábava, stojí za gesto. Je to jako koukat na foťák ze druhé světové války a uvědomit si, jak daleko se dostali s tím nejjednodušším nářadím. Fascinuje až to, jak málo tam bylo.