Quann Tulla

Quann Tulla je jeden z těch spektrumákových titulů, který můžeš projít celý a stejně nevíš přesně, co to bylo. To není výtka — někdy bylo v osmdesátkách a na začátku devadesátek prostě tak, že se hra jednoduše zrodila, vydala a zase zapadla mezi stovky dalších, které stejně nikdo nechal hrát do konce.

Jde o něco mezi adventurou a akční hrou se střípky logických úkolů — přesná definice se mi vymyká, a to právě proto, že design tady není zrovna průzračný. Pohybuješ se po obrazovkách, sbíráš věci, řešíš, kam se s nimi máš podat, někdy musíš vyhnout či porazit nějaké překážky. Hra ti moc neřekne, co si má přeju — učíš se spíš pokusem a omylem, což v určité chvíli přestane být zábava a stane se frustrace.

Ovládání na Spectrumu bylo vždycky kompromis mezi tím, co si vývojář přál, a limity plastové klávesnice. Tady to není výjimka — pohyb fungu, interakce s předměty, všechno se dělá přes kombinace kláves, které si pamatuješ buď ze zvyku, nebo z návodu, který už dávno nemáš. Grafika je typicky spektrumovská: jednobarevný prostor s plnými barvami, detaily tak akorát aby to bylo rozpoznatelné. Zvuk — pokud nějaký vůbec je — patří do stejné kategorie: funkční, ale ne příliš nadšující.

Quann Tulla nezanechala v herní historii výraznou stopu. Není to proto, že by byla zlá — je to prostě game, kterému chybí něco, co by tě přimělo vrátit se a koukat na obrazovku déle než patnáct minut. Nejsou tu pamětihodné mechaniky, žádný vtip, který by ti zůstal v paměti, žádná hudba, co by se ti vrtěla v hlavě dny poté.

Dnes má smysl ji spustit jedině ze zvědavosti — chceš vidět, co byl schopný Spectrum vyprodukovat v oblasti experimentálních, těžko definovatelných her. Nebo jsi completista a sbíráš všechny edice určitého vydavatele. Jinak ti nic neujde, když si ji přeskočíš. Nostalgie je pěkné kouzlo, ale i ona má své hranice.