Když si člověk v přepáštěném menu pustin a chaosu devadesátek v DOSu štipnul tuhle hru, nejdřív si říkal, že to je nějaký podivný boxing. Není. Qi Xiao Quan je rychlý, neúnavný beat-them-up, kde řeš zápasy mezi mocnými postavami na pozadí nějaké lineární fabule. Výroba není známá ani dnes, kdy by to člověk čekal dohledat. Čínská práce, prostě.
Jde o souboj jeden na jednoho — stojíš naproti soupeři na arény typu mála bojiště a házíš se navzájem údery, kopy a speciálními útoky. Postavy mají různé styly a rychlosti. Kombinuješ tlačítka, střádáš energii na speciální techniku, zkrátka klasika z osmdesáté-devadesáté. Grafika je těchto let — pixelové postavy v siluetě, animace chvějící se, aby byla jakákoli. Zvuk z repráku hraje bubenickou muziku, která v tom sterilním DOSovém zvukovém režimu zní jako zvednuta z budovy. Ale to je přesně tím, čím byla, ne chybou přenosu.
Obtížnost roste, jak postupuješ po příběhu. Počáteční souboje jsou cvičení — pak začne hru znát, pamatuje si tvoje tipy a začíná je blockovat. Potřebuješ načasování, člověče, ne jen bum-bum-bum. Ovládání je základní, ale odpovídá tomu, co hra dává. Nemáš pocit, že by hru zpomalovala nebo zatěžovala — prostě je tam a funguje.
V průběhu let se podobné hry, zejména Street Fighter a Mortal Kombat, staly domácími jmény. Qi Xiao Quan si vzal jejich vzor, ale zůstal v tichosti — neměl ani čínský marketing, ani sběratelský obsah, který by z něho dělal kultovní objekt. V archivech retrogamingu zůstává kuriózem — důkaz, že v devadesátkách každý zkusil sepsat fighting game, i když věděl, že to nikdy nebude Final Fight.
Dneska ji najdeš v emulátoru, spustíš si ji v prohlížeči a hraje se snáze, než jsme čekali. Není to vrchol žánru — to nebylo ani tehdy. Ale když chceš pociťit atmosféru dílnického beat-them-upu, který nikdo neznamenal a nikdo nepamatoval, tady to je. Bez nadsázky, bez retuše, čistě to, co zůstalo.
old