Běžíš po pyramidě a barvíš kostky. To je vše, co potřebuješ vědět o Q*bertu, jedné z těch her, která se nedá vysvětlit lépe, než když si ji zahraješ pět minut. Arcade klasika z osmdesátých let, kterou Atari 2600 převzalo s vší převtělenou skvělostí domácího počítače — tedy s určitými kompromisy.
Jsi nějaký kulatý chlápek jménem Q*bert a tvůj vesmírný úkol zní: skočit na všechny kostky pyramidy a zbarvit je. Kostky mění barvu, když na ně skočíš. Až všechny probarvíš, přesuneš se na další úroveň. Jednoduché, adiktivní, a přitom hrozivě obtížné.
Potíž je, že tě pronásledují odpudivé bytosti — někteří hráči jim říkali démoni, jiní prostě chodící noční můra. Můžeš skákat jen diagonálně, ne rovně, a každý tah musí počítat. Padnout z pyramidy znamená smrt. Nechat se chytit nepřátelským kupodivu také. Když se dostaneš do rohu, jsi v pasti — diagonální skoky neumožňují únik všemi směry. To vše v tempu, které se zrychluje s každou další hrou.
Verze na Atari 2600 zestárla víc než arcade původ. Grafika je primitivní i vzhledem k možnostem konzole — pyramida vypadá jako hromada obdélníčků a ta cit za pronásledovateli prakticky chybí. Zvuky? Pípání, které spíše štve. Ovládání funguje, ale odpovídavost není to, co bys čekal od takto jednoduchého systému.
Přesto tu zůstává jádro něčeho geniálního — krátkých her, kde vždy existuje záchrana, ale nikdy není jistá. Jeden špatný skok, jedna chybná úsudku o času, a je konec. Q*bert si od roku 1983 stojí na své logice, i když domácí verze nedokázala zachytit až hypnotický rytmus, který arcade verzi dělala tak nezapomenutelnou.
Dnes si ji zahraješ online nebo v emulátoru především proto, že to je jednoduché a svým způsobem poctivé. Není tu pokušení, žádný příběh, jen pyramida a rozum. Podstata arkády — jednoduché pravidlo, nekonečná výzva.
old