Portal

Dveře. Pořád jen dveře. Otevřeš jednu, jdeš dál, další dveř, další místnost. V Portalu z roku 1986 se točí skoro všechno kolem procházení mezi místnostmi a sbírání věcí, které ti do dalších dveří prostě stačit budou. Jednoduchý recept, kterým se budovalo hodně dobrodružství v osmdesátkách.

Jde o textovo-grafickou adventuru — v každé místnosti vidíš minimalistický obrázek nebo popis, níž se zadává příkaz. Zachraňuješ někoho nebo něco, postupuješ hlouběji do nějaké stavby či jeskyně, sbíráš mágické předměty. Hra tě vede lineárně kupředu, byť s několika větvemi. Grafika je primitivní už při vydání, barevné pixely jaké by mohly být obrázky v nějaké staré encyklopedii. Zvuk — resp. pípy a pípnutí — slouží spíš k orientaci než k zábavě.

Hraní se svádí na zadávání příkazů typu VEZMI, JDI, PODÍVEJ. Klíčová slova musíš uhodnout nebo si je přečíst z návodu. Není tu elegance pozdějších herních textovek, jen přímočarý postup: vidíš předmět, vezmeš ho, najdeš místo, kde ho použiješ, pokračuješ. Když nezkoušíš správné slovo, zůstaneš viset. Je to logické, ale frustrující — procedura bez hloubky. Dialogy téměř nejsou, atmosféra se opírá jen o představivost.

Portal se podobá stovkám dalších textových adventur té doby. Nebyl zjevně bestsellerem, dnes na něj spouští lidé spíš z nostalgie než z hlubší důvodu. Nenabízí nic, co by později neumlčeli lepší hry v tomto žánru. Nevyniká ani mechanicky, ani příběhem.

Pokud tě tahá osmidesátiletá estetika a chceš cítit, jak se to hraní dělalo, když se ještě všechno psalo, nebudeš zklamán — ale ani dojat. Je to solidní průměr. Spíš než hru bys měl vnímat Portal jako doklad doby, kdy stačilo dát hráči místnost, dveře a přikázat mu, aby šel. Dnes by tě to bavilo tak na dvacet minut.