Ring des Nibelungen, Der

Když jsem v devadesátkách zasedal k počítači v předvečer, nebyl jsem si nikdy jistý, jestli kliknu na adventuru nebo na něco, co se bude tvářit jako hra, ale bude se chovat jako PowerPoint. Der Ring des Nibelungen byl přesně ten druhý případ — začátek slibný, realita sklamaná.

Jde o interaktivní adaptaci středověké legendy o Nibelunzích, kterou znal vlastně už Richard Wagner, jen nekončil to stejně. Hra vám vezme na cestu mezi mýty, draky a prokletým pokladem, zatímco se pokoušíte se orientovat v grustě menu a statických obrázků. Zamýšleno bylo to zřejmě jako něco mezi adventurou s textovými prvky a vizuální novel, což na počítači roku 1993 znělo skvěle. Na papíře. V praxi to vypadá, že někdo namaloval pár oken a pak se už neměl chuť do toho.

Hraje se to klikáním — vyberete si možnost z nabídnutých odpovědí, hra vám ukáže statický obrázek, někdy uslyšíte zvuk, někdy slovo, a pokračujete dál. Není tam žádný puzzle, kterého by stálo za to se chytit, žádná logika, kterou by se dalo hádat. Rozhodnutí se dělají sám od sebe, cesta je mostem předem postavená. Hraní je spíš procházení exponátu než hraní hry. A to procházení trvá podezřele dlouho na to, co vidíte.

V osmdesátkách a raných devadesátkách měly podobné věci nádech budoucnosti — multimédia, zvuk, obraz pohromadě. Der Ring des Nibelungen se snažil být vtipný s technikou, ale zapomněl, že hra bez interakce je jen slajdšou s nudným koncem. Legendu si mohli čtenáři přečíst v knize a měli by víc zábavy, i když bez zvuků.

Dnes si ji můžete zkusit spíš z akademického důvodu — podívat se, jak si němečtí tvůrci mysleli, že se bude hrát budoucnost. Nebo když chcete vidět, jak se dala vymyslet hra, která má všechny součástky, ale schází jí to jediné, co z toho dělá zábavu: vy sami jako rozhodující součást.