Joe Snow

Skákat po ledovcích a sbírat sněhové koule — tohle byla v devadesátkách zábava, která se vejdou do 512 kilobajtů. Joe Snow je jednoduché skákací dobrodružství z doby, kdy „grafika" znamenala pixel art na černém pozadí a melodie se dala slyšet přes repráky bez bolestí v uších.

Jsi malá postavička v zimní krajině a tvůj cíl je prostý: projít přes ledové plochy, vyhýbat se padání do propastí a sbírat věci, které tam někdo zanechal. Hra nemá příběh, nemá dialogy, nemá hlubší smysl. Je to čistý gameplay — střídavě nudný a frustrující. Plátno úrovní se jmenuje přesně to, co vidíš: bílá, modrá, jednoduché překážky, která se v páté úrovni opakuje už popáté.

Ovládání je na klávesnici a tuhle část si lze pamatovat především proto, že skákání není lineární. Poskoky jsou těžkopádné, výšku přeskoku není snadné odhadnout a timing padá, kde se chceš. Collision detection byl očividně napsán programátorem, který nikdy nehrál sám svou hru. Průchod nejjednodušší překážkou se někdy stane iritující loterií — seskoči nebo se zastaví půl centimetru před cílem a padneš. Není tu nic, co by tě nutilo hrát dál.

V roce 1993 byly takové hry desítkami. Joe Snow nebyla mediální senzace, nebyla ani dobrá. Klidně bys mohl koukat na Lemmings, Sonic speciály nebo Ghouls 'n Ghosts a cítit se jako gamer. Tady jen cítíš, že někdo potřeboval udělat levnou igračku pro floppy disk a dal si výrazně méně práce, než bylo minimálně slušné.

Přesto má svůj vztah — není to tak špatné, aby to bylo zábavné sebou, ale není to ani lethargické. Je to středně šedé a zapomenutelné, což je v některých případech horší než sebevědomá katastrofa. Dnes si ji zahrješ spíš ze zvědavosti na to, jaké hry se někdy prodávaly, než aby ti poskytla odpočinek. Emulator a pár minut, které ti zbude před něčím lepším.