Fire Power

Když se v průběhu osmdesátek herní průmysl dělil na domácnosti se zbrojnicí diskет a ty, které koukal na kouzla v kině, Fire Power přistál někde v tom děravém středu — v rukou těm, kteří si chtěli zahrát válku na počítači, ale neměli illuzí, že to bude skvěle.

Jde o taktickou střílečku z nadhledu, která tě postaví na vedoucí pozici v bojové operaci. Vidíš své jednotky shora, protivníky na mapě, a misionáři úkol je prostý — vyčistit sektor a zůstat naživu. Fire Power si neberou servítky s realismem. Střelba je přesná pouze v určité vzdálenosti, munice se počítá, a když zanedbáš strážení, nepřítel tě překvapí. Ovládání spočívá v klikání na cíle a pohybu jednotek, což bylo v osmddesátých letech už trochu archaické, ale funkční.

Čekám pomalé tempo. Každý tah, kterou si rozmyslíš, jak nejlépe umístit lidi za kryt, jak léčit raněné, které podporu přivolat — to všechno trvá. Není v tom adrenalin, je v tom napětí jiného druhu. Grafika je spartánská, zvuky řídké. Teď by se tomu říkalo minimalismus, v osmddesátých letech to byla prostá nutnost a design z nouze.

Fire Power rappresentuje dobu, kdy se válečné hry učily myslet spíš než střílět a kdy byl čas luxusem. Na rozdíl od labyrintických wargamů s tabulkami byla přístupnější, ale ne až tolik, aby se jí věnoval průměrný hráč z ulice. Zapadla mezi klasickou Taktiku a nowější Strategie, a jakmile přišly Dune nebo Medieval Conquest, zapomněli na ni skoro všichni.

Dnes si ji zahraješ spíš z deníku retro nadšence než proto, že by ti přímo chyběla. Ale když se do ní pustíš, těch pár hodin tě ponese pryč do doby, kdy válka na počítači znamenala čekání a výběr mezi špatnými možnostmi, a to bylo přesně to, co autory zajímalo.