Ninja Gaiden II - The Dark Sword of Chaos

Rok 1991, pozdní odpoledne, a já jsem seděl před monitorem s tím charakteristickým bzukotem ventilátoru a koukal na spouštěcí obrazovku Ninja Gaiden II. Na konzolích to byla tehdy velká věc, my na PC jsme dostali port — a přijali jsme ho bez řečí, protože jindy by přišel vůbec.

Hrajete za Ryu Hayabusu, ninjského bojovníka se vším všudy: katana, akrobatické pohyby, záchrana unesené ženy ze spárů temného antagonisty. Příběh je vyprávěný přes statické obrazovky s textem mezi úrovněmi — a to je v pořádku, protože rok 1991 nebyl rok velkých narativních ambicí u akčních her. Jde o záchranu, ne o Shakespeara.

Samotné hraní je stranově skrolující akce s pevným tempem. Běháte, skáčete, seříznete cokoliv, co se pohne. Hra vám dá do ruky různé ninjutsu schopnosti jako doplněk k základnímu meči, a to je část, která v době vydání působila velkorysejě než spousta konkurence. Nepřátelé přicházejí v rozumné variaci — od maskovaných sekáčů po nepřátelské ninjy — a hra vás zahltí dost, abyste se nenudili, ale ne tak, aby to bylo čistě brutální. Obtížnost je přiměřeně krutá způsobem, který byl tehdy normou: jeden špatný skok a jdete od začátku sekce.

Co dnes zestárlo nejhůř, je PC port jako takový. Ovládání na klávesnici má tu specifickou tuhost, na kterou jsem si tenkrát musel dva dny zvykat a na kterou si teď zvykám znovu. Grafika a zvuk byly ve své době přijatelné — Sound Blaster to alespoň trochu rozpohyboval — ale dnešní hráč ocení spíše to, co hra umí rytmicky: úrovně mají spád, jsou strukturované tak, aby vás tlačily dopředu, a ten pocit průchodu akcí se drží dodnes.

Ninja Gaiden II na PC není nejlepší verze téhle hry — ta existovala na NES — ale je to kus dobové herní kultury, který stojí za hodinu nebo dvě. Pokud jste tehdy hráli akční plošinovky na PC a pamatujete si ten specifický pocit, kdy byl každý port malý svátek, tohle ve vás něco zabrnká. A pokud jste to nezažili, hra vám ukáže, proč jsme si ty porty tehdy vážili.