Mayday

Létejte, nebo hrajte? V Maydayi na ZX Spectru se to míchá dohromady tak, že ani sami tvůrci nejspíš nevědí, co to vlastně je. Kdo by si tipnul, že mezi desítkami titulů osmdesátkového Spectru padne právě tahle divná formule? Ne každý den se člověk setkl s takovou nejistotou v kategorizaci.

Jde o létání a navigaci—to je jasné. Ovládáš něco, co letí. Musíš se orientovat, vyhýbat se překážkám nebo něco plnit. Ty detaily se do paměti nezapsaly tím způsobem, aby si je člověk mohl přesně vybavit, ale zkušenost zůstala: vnitřní pocit něčeho mezi střílečkou a hrou na reflexy. Spectrum měl své hranice—čtyřbarevná grafika, které se do tváře moc neléhla, zvuky jako pískot z reproduktoru, který ses raději potlačil. Ale právě v tom byla nějaká přitažlivost.

Hrál ses na tom, protože byla tu, protože jsi měl kazetový deck a čas. Mayday nebyl fenomén generace ani legendární kousek. Byl to jeden z těch titulů, který se v kolekci objevil náhodou—třeba od kamaráda, který si ho opisoval, třeba z časopisu se přiloženou kazetou. Na Spectru se hrála skoro všechno, bez přehledu a Often bez skrupulí. Kvalita byla druhořadá. Zábava byla primární.

Dnes se na Mayday kouká přes věk desítky let. Pohled zpátky není soucitný. Hra, kterou nikdo nepotřebuje znovu hrát, působí jako artefakt—zajímavá právě proto, že je zapomenutá. Nijak revolučně se necítila ani tehdy. Byla to prostě hra na toto či ono. Spektrum jich mělo tisíce.

Kdo si ji dnes zkusí v prohlížeči? Překvapí tě, jak málo si z ní pamatuješ, i když ji vidíš. Překvapí tě, jak málo nabízí—žádný příběh, žádná motivace, jen jednoduché ovládání a opakující se herní smyčka. To ale znamená, že tu není, čím by tě zklamala. Mayday je nula bodů—nezklamal, jenže neinspiroval. Přesně to, co ZX Spectrum občas bylo: prostředek k průhledné zábavě, která se z paměti vypaří, jakmile vypneš počítač.