Libro Negro, El

Máš před sebou Libro Negro — tedy Černou knihu, pokud by ti některou chvíli zmizela ze vzdělání. Je to textová adventure z dob, kdy se Spectrum ještě koupal v své slávě a programátoři věřili, že slova stačí. Žádné animace, žádné pixelartové figurky — jen čistý text, tvá představivost a pár stisku kláves.

Tady se nehrajete akční střílečku ani puzzle s logickou zápletkou. Jde o klasickou textovou hru, kterou pilotují příkazy typu „jdi severně", „vezmi nůž", „mluv s postavou". Děj se točí kolem něčeho temného, soudě podle názvu — Černá kniha není právě příslibem ozdravného čtení. Spectrumská textovka se tím pádem řadí do těch her, co vyžadují čtení, trpělivost a vůli představit si vlastní svět místo toho, aby ti ho hra servírovala na stříbrném podnose.

Hraní je pomalé. Zadáš příkaz, hra si s ním něco dělá, odpověď se vypíše řádek po řádku. Není tu nic, co by tě na obrazovce udivilo nebo rozpohybovalo — čistá textová práce. Ovládání je archaické už z dnešního hledu, ale pro devadesátky byla tahle abstraktní forma komunikace mezi hráčem a počítačem něco docela přirozeného.

Libro Negro si v paměti neprobijí cestu nějakou inovací nebo nezapomenutelným zážitkem. Je to spíš drobek z rustu, kdy si každý autor textovky myslel, že jeho hra bude průlomová, a skončily tisíce podobných pokusů v zapomenutí. Temné téma mohlo lákavě znít, ale bez znalosti, co se v ní vlastně děje, je těžké říct, jestli se jedná o zajímavý příběh nebo o nudný trénink čtení anglických instrukcí.

Dnes si ji zahrát znamená čistě archeologicky — chceš-li vědět, jak vypadala zábava na domácím počítači pro malý okruh lidí, kteří textovkám věřili. Není to hra na zábavu, je to artefakt. Najdeš si ji v emulátoru, zadáš příkazy, čekáš a přemýšlíš, jestli to, co ti počítač sděluje, má smysl. Někdo si z toho užije procházení neznámým světem. Jiný si řekne, že je to mrtvá věc.