Když jsem se poprvé podíval na obrazovku, viděl jsem jen šestiúhelníky. Nic jiného. Žádné děla, žádné slintavé démony, žádná filmová cutscéna. Jen geometrie a ticho. Hexsider z roku 1990 je jeden z těch titulů, který se postavil vůči duchu doby — v době, kdy každý střílel na vše, co se hýbe.
Jde o sladění logiky a reflektů. Šestiúhelníkové pole, kuličky různých barev, kontrola jednoho dílu, který se točí uprostřed a odrážel barvotné nálože. Cíl: sesladit barvy, aby zmizely. Myšlenka je jednoduchá jako papírek s tužkou, mechanika ale má zuby. Není tu čas na dlouhé přemýšlení — kuličky padají, tlak roste, kontrola je okamžitá.
Ovládání funguje na klávesnici bez zbytečností. Pohybuj, otoč, odrážej. Nema tu animace, která by tě zdržovala. Není to Tetris, nejsou to bomby, které explodují dramaticky. Je to čistá soustředěnost. Chyba se trestá okamžitě, vítězství je tichým zadostiučiněním — zmizela řada, skóre se zvýšilo, pokračuj dál.
V devadesátkách takové věci zmizely rychle. Hra bez příběhu, bez postavy, bez motivace kromě snahy vyhrát se nezdála sexy. Hexsider se nikdy nestál hitem, spíš věcí pro ty, koho znuděly rampage a action. Dnes na to koukal jinak — jednoduchost je luxus.
Pokud tě zajímá, jak se hrály puzzle hry ještě předtím, než Japonce začaly zdobit každý kout, zahrát si Hexsider má smysl. V prohlížeči běží bez zadrhelů, není v něm nic, co by se mohlo porouchat. Nejde o objev, ale o jistotu — tiché potvrzení, že soustředění a rychlost stačí bez všeho ostatního.
old