Hammer Boy

Rok 1991, španělské studio Dinamic a hra, jejíž název říká úplně vše. Kluk. Kladivo. Vlajka. Tolik stačilo, aby vás u monitoru udrželo víc hodin, než byste chtěli přiznat.

Hammer Boy je arkáda v tom nejčistším slova smyslu. Žádný příběh, žádné cutscény, žádná morální dilemata. Stojíte na věži, za zády vlajka a ze všech stran se hrnou nepřátelé s jediným cílem — tu vlajku ukořistit. Vaším nástrojem je kladivo a vaším úkolem je jim v tom zabránit. Každá vlna má časový limit, pak přichází další. Skóre roste, obtížnost taky.

Ovládání je jednoduché až spartánské, což v roce 1991 nebyla výtka. Pohybujete se po plošině, mlátíte kladivem a snažíte se nepodcenit, ze které strany zrovna přichází největší hrozba. Hra vás nedrží za ruku. Chyba se platí okamžitě a bez slitování. Dynakamic tenhle druh arkádové přímočarosti umělo — ostatně firma stála za řadou španělských pecek pro osmibity a přechod na PC pro ně nebyl jen port, ale vědomá eskalace tempa.

Co na hře zestárlo dobře: ten základní rytmus, kdy si říkáte „ještě jednou" a najednou je půlnoc. Co zestárlo hůř: vizuální stránka je skromná i na poměry roku vydání a zvuková výbava to příliš nezachraňuje. Hammer Boy nikdy nebyl technická showroom piece. Byl to čistý design — minimum prostředků, maximum opakované hratelnosti. V tom se podobá věcem, které dnes záměrně vydávají indie vývojáři za dvojnásobné peníze.

Dnes si Hammer Boy zahrají především ti, kdo mají rádi arkády bez omáčky. Žádné ukládání, žádné checkpointy, jen reflexy a trpělivost. V prohlížeči přes DOSBox to funguje bez instalace a bez nutnosti hledat po šuplíkách staré diskety. Pět minut stačí zjistit, jestli vás chytne. Mě chytlo — v devadesátkách na celé odpoledne, dnes na kratší, ale o nic méně intenzivní záchvat nostalgie.