Když ses jako malý vrátil ze školy a čekal tě Commodore 64 místo učebnice, věděl jsi, že matematikou a angličtinou se budeš bavit jinak. Fun School byla taková vzdělávací pestřenka — věc, kterou můžeš hrát bez výčitek. Že to byly vlastně lekce schované do her, to bylo fajn.
Série Fun School vycházela na různých osmibitových počítačích a Commodore mělo svoje varianty. Nešlo o jednotnou hru, spíš o sadu minihříček zaměřených na sčítání, odčítání, slova a logiku. Každá úloha trvala chvilku, po vyřešení ses posunul dál. Nic megavýkonné, ale cíl byl jasný — aby ti mozek hrál, ne jen prsty.
Grafika byla typicky osmdesátková a minimalistická. Barvy z Commadora — ta specifická paleta, která ti kouká z obrazovky dodnes. Animace žádné elegantní, spíš takový tykání. Ovládání jednoduché, bez zbytečné složitosti — musel jsi se soustředit na úlohu, ne na to, jak na klávese skákat. Zatímco dnešní edukační hry tě různými zvuky a animacemi zbláznují, tady byla klid. Měl jsi si pomoci prstem, klidně si to říct nahlas. Nebyla v tom zábava v dnešním slova smyslu, ale byla tam pohoda.
Pedagogicky to byly pokusy, který měly hlavu a patu. Na rozdíl od nespočtu později vydaných „learn and play" titulů, které byly jen nudné lekce s ikonkami, tady byla snaha dělat to prostě a bez patosu. Jenže zestárlo to právě na tom, že se hra nesnažila být cool. Dnešní děti by se tu vůbec neudrží.
Dnes na ni kouknuš spíš jako na artefakt — pohled do doby, kdy střední škola v tomto zemi znamenala něco jiného. Když chceš uchopit, jak se učilo s počítačem v osmdesátkách, tady to vidíš. Hraní v emulátoru je spíš vzpomínka než zábava, ale právě v tom je její kouzlo.
old