Rok 1989, Mirrorsoft, a hra, jejíž název slibuje vesmírnou epopej. Skutečnost je trochu jiná — Final Frontier vás nevystřelí mezi hvězdy, ale posaví před problém přežití civilizace, která si to přesně takové peklo zavinila sama.

Zasazení patří do žánru postapokalyptické strategie, která byla ke konci osmdesátek v módě — svět po katastrofě, zdroje docházejí, lidstvo balancuje na hraně vyhynutí. Konkrétní podoba zdejší zkázy je přinejmenším originální: ne nukleární výbuch, ale biologická havárie, která vyřadila z provozu spodní patra potravního řetězce. Výsledek je stejný jako po atomové bombě — akorát pomalejší a o dost tichší.
Hraje se jako tahová strategie s důrazem na správu zdrojů a přežití skupin obyvatel. Rozhodujete o přidělování jídla, prioritách výzkumu a expanzi — žánrové standardy té doby, nic překvapivého. Ovládání je typicky DOSové: menu na menu, klikání bez myši nebo s ní podle konfigurace, a rozhraní, které nepomáhá hráči vstřebat informace rychle. Kdo vyrostl u Lotus 1-2-3, bude jako doma. Ostatní si chvíli zvykají.

Co Final Frontier dělalo zajímavým v roce vydání, byl právě ten neobvyklý způsob konce světa. Větší studia sázela na nukleární zimu nebo fantasy apokalypsu, tenhle titul od Mirrorsoftu se pokusil o něco vědecky ponuřejšího. Zda to dotáhl do hloubky, nebo jen naznačil a pak nabídl standardní přežití-herní smyčku, závisí na tom, jak moc jste ochotni číst mezi řádky mechanik. Grafika je funkční a nic víc — rozhraní roku 1989 bez ambicí.

Dnes Final Frontier sedne hlavně sběratelům Mirrorsoft katalogu a lidem, kteří chtějí prožít dobovou strategii tak, jak vypadala před Civilization a Master of Orion — tedy bez vrstev vybroušenosti, které jsme si v devadesátkách teprve zvykali považovat za samozřejmost. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedete bez problémů, a pokud máte trpělivost prokousat se skromným rozhraním, čeká na vás hra, která měla zajímavý nápad. Jestli ho naplnila, to vám neřeknu předem — to je přesně ten typ hry, kde si musíte udělat názor sami.