Wizard Wall

Existují hry, které se zapomenou hned. A pak jsou ty, kterých si nemůžeš všimnout ani teď. Wizard Wall je z druhé kategorie — obscurní počin z roku 1988, kdy se na PC ještě hrály věci bez loga a bez ambicí být slavné.

Jde o puzzle, řekl bych. Obrazovka se puzzle chováním, střídající se stavy, logika která tady někde sedí, ale nejde to prosadit. Stěna se objevuje, zmizí, vrátí se v jiné podobě. Buď ji projdeš, buď ji srazíš. Wizard v názvu — teď už to chápeš — to měl být ten chlap, který se snaží dostat přes tuhle perverzi do druhé strany. Na DOS-u, s CGA grafikou, bez vysvětlení, bez gesta přátelství směrem k hráči.

Ovládání je minimální. Pohyb, skákání. Pixel-perfect platformy nejsou, ale tenhle typ přesnosti vyžaduje — střední cesta mezi tím, co chceš, a tím, co hra dovolí. Každá úroveň se dává do kupy pomalu, bez gradace. Chvíli se ti daří, pak najednou padneš něco zlého, které jsi přehlédl. Není to zábava v moderním smyslu. Je to spíš trpělivost a opakování. Někdy se zdá, že hra sází na to, že zůstaneš jen z tvrdohlavosti.

Takové věci si pamatují neradi. Nejsou slavné, nejsou v knihách, nikoho neinspirovaly. Ale teď, kdy si jej můžeš stáhnout a spustit v emulátoru za pár minut, má to druhý rozměr — je to archiv věci, která v své době existovala bez hlasitosti a bez nadějí.

Dnes se Wizard Wall hodí pro archeology digitální, lidi, co mají chuť sklízet rezavou elektroniku z půdních přihrádek osmdesátek. Čekej vysmátost, nudné barvičky a logiku, která se chová jako slabí koníci. Je to víc o tom pozorovat, než hrát. Přesto — když se v tom někde najdeš, můžeš projít celé a říct si, že jsi to udělal.