Robotica

Když jsem poprvé viděl Roboticu v acích, připadala mi jako prostá krabička se čtyřmi stěnami a roboty, co se v ní pohybují. Pak jsem ji zapnul a zjistil, že je to mnohem líp promyšlené, než vypadá.

Jde o akční střílečku první osoby z poloviny devadesátek, kde pilotujete robota v labyrintických úrovních plných nepřátel. Pohybujete se v 3D prostoru s primitivní grafickou technologií, která dnes vypadá jako drát a pixely, ale v epoše bez Quaku měla svůj půvab. Cíl je klasický: vyklidit jednotlivé místnosti od robotů, sbírat munici a při tom přežít. Není to příběhová epopeie, jen prostá zadání pro každou úroveň.

Hraní má své kouzlo v jemné mechanice ovládání a rytmu střetů. Není to šílená párty jako Doom, spíš taktičtější pohyb a přesnější zaměřování. Zbrane fungují jak mají, feed je přiměřený a úrovně rostou v náročnosti bez skoků, které by vás najednou zničily. Problém přijde později — když si uvědomíte, že všechny mapy začínají připadat stejně, a grafika, která byla OK na začátku, začne opravdu bolet. Není to špatná hra, je to jen hra bez vymyšleného jádra — dělá vše technicky správně, ale nic extra.

Robotica se ztrácí v haldě her, kterých bylo v polovině devadesátek víc než cihel v Českých Budějovicích. Příliš střední na to, aby ji někdo opravdu skvěle zapamatoval, příliš chladná na to, aby měla nějaký zajímavý charakter. Proti Alieńům či Duke Nukemovi nemá šanci. Ale to, že je zapomenutá, neznamená, že hrát se nedá.

Dnes si ji zahrajete v prohlížeči skrz DOSBox emulaci a pokud máte chuť na tichý, poklidný průběh skrz 3D labyrint bez velkých ambic, bude to OK. Nejde o výjimečný zážitek, spíš o průletitý čas na něco, co tehdy prostě existovalo a plnilo svou funkci.