Philosopher's Quest

Každý věděl, že na počítač patří boj a střílení. Philosopher's Quest si těch povinností všiml a rozhodl se je ignorovat. Tady se nehází granáty ani se sbíhají tank tankům — tady se sbírají knihy, řeší si věštce a rozmluvou si cestujete po duševním labyrintu.

Jde o textovou adventuru z raných osmdesátek, kdy bylo na disketě místo jako sůl a popis světa si musel vytvořit hrák sám. Jste nějaký muž nebo žena na cestě za odpověďmi na otázky, které život položil — nebo to tak aspoň tvrdí úvodní scéna. Vaším nástrojem nejsou zbraně, ale seznamy slov: zkusíte jít, koukat, brát, mluvit, a pomocí těchto jednoduchých příkazů se pohybujete po místnostech plných filozofů, zvláštních postaviček a reálií, které se chvilku tváří logicky, chvilku absurdně.

Hra vás nenutí do ničeho. Nevybíhá vám čas, žádný monster vás nehoní, nejste pod tlakem. Každou chvíli si přečtete něco, co vám někdo řekl, a pak musíte přijít na to, co dál. Chyby nejsou trestány padákem do díry — jsou jen zbytečnýma kroky. Ten pokoj s filozofem? Zkuste se ho zeptat. Nedá vám smysluplnou odpověď? Zkuste jít jinam. To vědí stovky podobných her z téhož období, jenže Philosopher's Quest si drží nejistou pozici mezi hádankou a simulátorem zmatení. Někdy je to chytré, někdy jste prostě zablokování a nevíte proč.

Dnes už by hra někoho unavila během pěti minut. Tenkrát byla výhledová příležitost — důkaz, že textová hra nemusí být lineární a zaměřená na akci. Zůstala příliš neurčitá a málo zvídavá na hráče, aby se stala klasikou; byla ale dost lichá na to, aby si ji pamatovali fanoušci experimentů. V osmdesátkách to byla jedina ze stovek pokusů, jak se zbavit střílení a popřemýšlet.

Dnes ji zkuste v prohlížeči, když vám bude pátrat po tom, jak vypadala adventura bez průvodce. Není to skvost, ale je to čestné svědectví doby, kdy se nikdo vlastně nevěděl, jak by měla počítačová hra vypadat.