Penguin Tower

Tučňák, který si vezme na hlavu střechu, a pak ji táhne vzhůru? To je přesně tenhle titul. Penguin Tower z roku 1997 je jednoduchá, zvláštní logická hříčka, která se snaží dělat věci jinak — a částečně se to daří.

Jde o klasický puzzle se skládáním kostek, akorát se neobejde bez absurdity. Ovládáš několik tučňáků, kterí musí nakompilovat věž z padajících bloků. Zvuk je renesanční, grafika vypadá jako by ji kreslil někdo z průmyslovky — nižší rozlišení, jednoduché barvy, ale všechno je čitelné. Cíl je prostý: skládat bez řady, bez obav, jen aby věž rostla a zůstala vyvážená. Je to něco mezi Tetrisem a stavebnicí, kterou by designoval někdo po třech pivech.

Hraje se to s myší, pozicování bloků není přesné jako v moderních hrách, ale v tom je právě kouzlo. Máš pocit, že hraeš cokoliv starší, kde fyzika není povinná, jen doporučená. Mechanika funguje, hra nepadá, ale ani nekouzlí. Chybí tu ten pocit dokonalého timingu, kterou dnes známe z polstrovaných puzzlerek. Místo toho je tu rezavá elegance — vyzkoušej si a půlkulečku si v duchu smáčkneš, protože ti blok skončil na hůl.

Penguin Tower nezanechá trvalou stopu, ale jako způsob, jak strávit dvacet minut retro počítače, obstojí. Není to hra, kterou bys chtěl hrát hodinu po sobě, spíš ten typ nečekaného nálezu — zajímavá nula z začátku devadesátek, která si mezi tisícovkami jiných titulů neodřekne svou zvláštní logiku.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru hlavně proto, že si chceš osahout to, co si tvůrce dovolili bez tlaků moderní mobile. Je to retro svým způsobem — ne proto, že je stará, ale proto, že si troufne nezajímat se o to, co si myslí zbytek světa.