Meltdown

Reaktor začíná praskat, a ty v tom vířiš jako muž, kterého právě dohodili pěstí do břicha. Meltdown z roku 1995 je hazardní zápas s časem a technikou, kde jeden výbuch znamená game over a příliš dlouhé přemýšlení skončí stejně.

Hraješ techniku na palubě havarující jaderné elektrárny. Cíl je prostý: přesunovat se po lodě, sbírat součástky, opravovat systémy a dostat se pryč dřív, než se všechno roztaví. Není tu příběh s pointou, není tu motivace přesahující nahoru a dolů — je to čistá akce nabitá časopresem. Jádro reaktoru se postupně zahřívá, indikátor to hlasitě signalizuje a tlak roste jak při hraní ruské rulety se střelným prachem místo kulek.

Pohybuješ se po isometrické mapě, kde grafy a rozvody elektřiny překážejí v cestě jako labyrint bez průchodu. Ovládání je tuhé — pohyb se cítí líně, otáčení trvá věčnost a když už máš něco spravit, musíš čekat, až animace skončí. Během toho se teplota zvyšuje. Nepřátelé — roboti, letící projektily — tě překážejí chladnokrevněji, než by chtěl. Není času na strategii, jen na paniku. Zbraně a brnění jsou někde rozpraštěné po mapě, ale podědíš je jenom pokud je v hluku a chaosu stihneš sebrat.

Meltdown tím pádem vybuchuje svým základem — tlak, spěch a nejistota, jestli to stihneš. Tuhé ovládání není vada, je součást frustrace, která tě tlačí dál. Hru vydržíš pár pokusů. Pak si uvědomíš, že jsi se naučil trasu snad zpaměti a přesto chybiš. Že všechno, co dělá hraní obtížné, je jen vytrvání a paměť, ne dovednost.

Grafika je ostrá a čistá, zvuky dostatečně otravné na to, aby tě tlakly do rychlejšího pohybu. Není v tom krásy, ale v tom ani nejde — jde o to, aby tě hra dusila. Hraje se dnes v prohlížeči, abyste pocítili, jaké to bylo hrát na střed devadesátek bez milionů efektů a vylepšení. Jednoduché, tuhé, bez milosrdenství.