Cocinero

Když vypršel čas a skóre se přestalo počítat, všechno zůstalo černé. Žádné slávy, žádné fanfáry. Jen vědomí, že jsi právě strávil chvíli v kouzelné kuchyni někde v temnote počítače z roku 1990.

Cocinero je pažravá logická hra, kde jsi kuchař a musíš připravit pokrmy podle zadaných receptů. Na obrazovce vidíš ingredience, čas, který ubíhá, a tvůj cíl je jednoduchý: kombinuj suroviny správným pořadím, aby vznikl pokrm. Není tu akcí, nýbrž sudoku na tácnu. Hra je tichá, skromná, bez intriga či zápletky — jen ty, kořenka a logika.

Mechanika je přímá a bez zbytečností. Ovládáš kurzorem ingredienci, vkládáš ji do pánve či hrnce, a pak čekaš nebo pokračuješ. Některé pokrmy vyžadují pořadí, jiné teplotu či čas. Chybové zprávy se nelamují, grafika je pixelová a v dos-paletě. Hraní se nezačíná, protože by tam měla být nějaká drama nebo napětí — hraní je jednoduché, repetitivní a klidné. Zvuk? Nějaký sinusový tón zRepROMu. To je všechno.

Cocinero patří mezi ty hry, které se narodily v chvíli, kdy počítač byl opravdu jen nástrojem a grafika se nemusela omlouvat. Nemá atmosféru jako Lemmings, nemá dramaturgii jako Prince of Persia. Má ale něco odsouzeného: čistou funkcionalitu. Byla to asi vzdělávací hra či cvičebna logiky, kterou si někdo zahrál v základní škole a zapomněl. Asi právě proto se o ní nikdo nebaví — není zde nic, co by si vzal s sebou domů.

Dnes se na Cocinero kouká s rozpaky. Jestliže chceš prožít povinnost bez radosti, je to hra pro tebe. Pro ostatní jsou tu lepší logické hry i z té doby. Ale když se rozhodneš ji zahrát v prohlížeči, pochopíš, co se skrývá pod tímto jménem: přesné přikazování číslům a receptům, které nikdy nepromluvily.