Chicago 90

Nejprimitivnější závod, který si můžeš na DOS-u pustit. Chicago 90 je taková amatérská pokus s autem na čtyřech pixelech, kde se snaží simulovat jízdu po ulicích nějaké americké metropole. Což je vtipné, protože na obrazovce vidíš jen pruhy silnice a auto shora, jakoby jsi se koukal na střechu garáže.

Jde o závodní hru z roku 1989, kdy si tvůrci mysleli, že stačí auto, která se hýbe doleva a doprava, a pár překážek v podobě ostatních vozů. Cíl je prostý: projet tratí bez havárie. Ovládání funguje na základní úrovni — šipky doleva a doprava ti auto nasměrují, a to je vlastně vše, co potřebuješ. Nema tu žádných turbín, driftů, ani sklopení na stranu. Je to tak přímočaré, až si připadáš jako řidič školící se na papíru.

Grafika je přímo brutální. Barvy, které se drží palety osmi odstínů, auto vypadá jakozes hnutý čtverec, terén je monotónní tyrkysová. Zvuk — pokud se mu vůbec ten třešťavý bzukot dá říkat — není důvod k radosti. Přesto tu je něco vlastně hypnotizujícího. Půlminutová trať se jede rychle, jsou tu chvíle, kdy se těsně vyhnuješ další židli na silnici, a pak to prostě skončí.

Chicago 90 patří do kategorie her, které vznikly proto, že znali Pole Position nebo Spy Hunter, ale neměli peníze ani čas na originální nápady. Nejspíš byla v nějakém balíčku s dalšími sto podobnými sračkami a za tři měsíce na ni všichni zapomněli. Zestárla špatně — bez akcí, bez obsahu, bez důvodu, proč bys ji hrála dvakrát.

Když se dnes chceš podívat, co všechno slabého se dalo prodávat v konci osmdesátek, je Chicago 90 dobrým příkladem. V prohlížeči ji najdeš mezi stovkami dalších zapomenutých pokusů. Zahrajes si ji pět minut, zbývá ti neuvěřitelných dvacet sekund potřeby na to, aby ses nudil. Kdo ví, třeba je to právě proto, že ji nikdo neovládal, tak se jaksi stala kouskem průmyslového guránu osmdesátek.