Behind Closed Doors

Sometimes the best mysteries are ty, co se schovávají za obyčejnými vraty. Behind Closed Doors je taková věc — spectrum hra, u níž se hned nepozná, co lezí pod povrchem. Není to akční střílečka, není to логistic puzzle. Je to něco divného, něco tichého, a přesně v tom je kouzlo.

Hraje se o nějaké zkoumání, o prolézání místností a odkrývání, co se za těmi vraty skrývá. Hra tě neuvedívá, nepadá si na důležitou, prostě jsi tam a máš se porozhlédnout. Tenhle syrový přístup byl na spektru běžný — vývojáři neměli místo na dlouhé cutscény a animace, takže šli přímo na věc. Graphics jsou skromný, barev se hejbá málo, ale má to svou atmosféru. Černobílý či jednobarevný svět, kde každý pixel má váhu.

Ovládání je to, co bys čekal od osmibitové hry — klávesnice, jednoduché posuvy, kliknutí tu a tam. Nije to o reflexech, ale spíš o tom proběhnout si místnost, podívat se, co tam je, a přijít na to, co se děje. Některé věci fungují, některé zestárly nechutně — když nevíš, co dělat, tak prostě nevíš, a hra ti to nevysvetlí. Ale v té době to byla norma.

Behind Closed Doors žije jednak z atmosféry — na Spectru bylo málo her, které se snažily být něco víc než jen "střílej a skáči". Když něco takto tiché funguje, udělá na tebe dojem. Podrobuje se pravidlům své éry, ale ty zákony vypovídají o době, kdy se hry dělaly z omezení, ne přes ně.

Dneska to není hra, která by tě ohromila grafika nebo soundem — s tím by ses měl smířit hned. Ale když chceš vidět, jak vypadala exploration hra na osmibitech, když chceš cítit tu tíhu omezení, která tvůrci překonávali, sedni si k emulátoru a podívej se. Není to hit, ale je to kousek historie.