Když jsem se koukal na seznam her z počátku osmdesátek, tahle věc mě chytla jediným jménem — Arithmetic Games Set 2. Ne proto, že bych ji znal, ale proto, že věděl jsem přesně, co mě čeká. Zbytečný sequel ke zbytečnému jedničce, která už sotva někdo vzpomíná.
Jde o klasickou edukativní sadu pro raná osmdesátá na DOS-u. Ty tvůj počítač měl tenkrát takové věci, když se zdálo, že když se dítě dívá na monitor, tak se něco učí. Aritmetika Games Set 2 je přesně to — série miniher, kde řešíš příklady a počítaš věci. Sčítání, odčítání, násobení, dělení. Žádné zdobení, žádný příběh, žádná záminka. Jenom čísla, která se ti mohou opálit na retinu.
Hraje se to otravou metodou, jakou si pamatuji ze školy — máš čas, máš na výběr z odpovědí, chybíš-li příliš často, systém ti to připomene. Ovládání je primitivní: klávesnice, volba čísla, enter, dál. Připravuješ se na to, jak budou měnit věci za pět let, ale tady nic není. Jen opakování. Pár grafických triptychů, aby to nevypadalo jako čistý DOS, ale když se do toho podíváš, vidíš, že tady nejde o zábavu — jde o povinnost.
Co na tom je zajímavého? Vlastně nic. Tato hra není špatná proto, že by se nesnažila — je špatná proto, že se snažila jen o jednu věc a všechno ostatní ignorovala. Není to hra pro hráče. Je to učební pomůcka, kterou tiskl počítač prostřednictvím DOS-u do třídy na základní škole někdy v roce 1981 a víc ze sebe nevymýtila.
Dnes na to koukám a cítím jednu věc: práci. Nudnou, механickou, nezábavnou práci maskovanou za edukaci. Jestli chceš vidět, jak vypadala počítačová výuka v osmdesátkách, tady ji máš. Nic víc. Nic míň. A když si ji spustíš v emulátoru, přijdeš na to, proč jsme tehdy radši zkoušeli prolomit zámek počítačové místnosti.
old