ZOK-Software. Rok 2001. Jméno, které mi v paměti zůstalo čistě proto, že jsem jednou na hodinách informatiky otevřel špatné okno a místo tabulky v Excelu se rozjela střelba mezi tanky. Učitel se nepodíval. Dohrál jsem to do konce hodiny.

Final Fighter je akční hra, ve které sedíte za volantem tanku a máte jeden úkol: zničit všechno, co se hýbe. Žádné příběhové intro, žádný worldbuilding. Bojiště, soupeři, výbuchy. Hra nabídla singleplayer kampaň a multiplayer pro víc hráčů na jednom nebo více strojích, což bylo v roce 2001 u malých tuzemských titulů pořád ještě něco, co se hodilo zmínit na obalu.

Ovládání je přímočaré natolik, že ho zvládnete dřív, než dočtete tento odstavec. Tank se otáčí, jede, střílí. Mechaniky nejdou do hloubky a ani se o to nesnaží. To není nutně výtka — jde o typ hry, kde zapnete, vypnete mozek a sledujete, jak se rozpadají soupeřova pásma. Problém nastane ve chvíli, kdy si uvědomíte, že po deseti minutách jste viděli všechno, co hra umí. Singleplayer proto funguje jako rozcvička, multiplayer jako důvod, proč u toho zůstat o něco déle.

Těžko říct, co přesně Final Fighter přinesl, co by jinde nešlo najít lépe. Nebyl to technický skvost, nebyl to žánrový průkopník. Byl to produkt své doby a svého prostředí — malá česká akce, která fungovala proto, že byla k dispozici, spustila se bez problémů na průměrném stroji a nepotřebovala manuál. V tom měla svoji roli. Dnes ale stáří sedí na hře viditelně: ve vizuálu, ve variabilitě, v délce zábavy.

Pokud vás bavilo tankové řádění v jednodušší podobě a máte chuť na krátkou nostalgickou odbočku z roku 2001, Final Fighter v prohlížeči tu chvíli vydrží. Nečekejte hloubku, nečekejte délku. Čekejte pár minut, kdy střílíte na pixelové tanky a nikoho se neptáte proč.