Subterranean Nightmare

Když se na obrazovce objeví první grafika — něco mezi jeskyní a hrobkou — víš, že se chystáš něco prozkoumat, ať se ti to líbí nebo ne. Subterranean Nightmare na ZX Spectrumu si vezme čas a ty si vezmeš čas s ním.

Jde o akční puzzle hru zasazenou do podzemí, kde se pohybuješ tmavými tunely a snažíš se přežít. Počítač byl v osmdesátkách líný na podrobné příběhy, takže stačilo vědět — jsem někde hluboko, musím ven nebo musím sbírat cosi důležitého. Cíl není složitý, ale cesta tam je. Spectrum toho nemělo moc výpočetní síly, takže všechno, co vidíš, muselo sloužit účelu.

Hraní je zdlouhavé v dobrém i špatném slova smyslu. Pohybuješ se po statických obrazovkách, kde musíš vyřešit, jak dál. Někdy je to o načasování, někdy o sbírání věcí v správném pořadí, někdy prostě čekáš, až zmizí nějaká překážka. Ovládání je jednoduché — zbytečně složité by bylo i na těchto strojích blbé. Graika je monochromní nebo maximálně dvoubarevná, zvuky minimální. Niemand ať se nebude smát — v devadesátkách to bylo normální, a když to fungovalo, byla to samá legrace.

Subterranean Nightmare toho nějak zvlášť do herní historie nepřineslo. Nebyla to grafická senzace, nebyla to hra, kterou všichni říkali, že si musí zahrát. Ale pro ty, co si v danou dobu Spectrum mohli koupit, to byl jeden ze stovky titulů, které se čekalo, až si je někdo vypůjčí, nebo pak léta hledaly v obchodech za pět korun v krabici se starou gumou. Zestárla jako všechny puzzle hry bez velké cílenosti — pokud sis pamatoval, jak se řeší druhá úroveň, bylo to jednoduché; pokud ne, bloumal jsi znovu a znovu stejnými místy.

Dnes si ji zahraji v prohlížeči snad jen z nostalgie nebo proto, že jsem o ní slyšel a chci vědět, jak to vlastně vypadalo. Není to hra, která by vás tahala z postele. Ale když jsem před čtyřiceti lety hulákal s kamarádama nad Spectrumem, možná touto hrou jsem se přetvařoval, že ji rozumím. A to je vlastně jedinou věcí, kterou bych si z ní vzal dnes — vzpomínkou na čas, kdy se hra nemusela tvárit, že je zábavná, když prostě byla.