Takhle to vypadá, když si středně velkého studijáka pronajmete na víkend s instrukcí „udělej nám taktickou hru". Strike Squad je nevinné, ale zlomené. Neví, zda chce být Into the Eagle's Nest, nebo Cannon Fodder, a nakonec je to něco mezi — naplánované, ale klukovské.
Jde o taktickou strategii z ptačí perspektivy, kde velíš skupince vojáků přes herní pole rozseté překážkami a nepřáteli. Účel je prostý: dostat své lidi z bodu A do bodu B, ideálně bez ztrát. Řídíš jejich pohyb na mřížce, střílíš na viditelné cíle, využíváš kryt. Na papíře pěkná věc — tenkrát v roce 1993 by takhle vypadalo, kdyby se z Cannon Fodder udělala o vážnější věc.
Jenže v praxi se to hraje jako přesun ťukáním myší přes kulisovité scénky. Grafika je tuhá, animace jsou tuhé, a protože počítač nedostane jasné instrukce, často si jejich cesty vybere on. Střelbou se to nemusí bavit — nepřátelé se objevují v hloupých místech, ti tvoji padají bez viditelného důvodu, a vypadá to, jako by hrála sama. K tomu kamera, která se neposunuje moc hladce, a UI, který ti neřekne, co se děje, když se to děje. Zkrátka — těch pár nivó se projde, ale hrdinství to není.
Strike Squad je však případ, kdy si práce zaslouží uznání za pokus. Taktická hra ze středu devadesátek bez slavného jména a rozpočtu — to nestálo za tím, aby se jménem prodávala v obchodě. Že to někdo vůbec udělal, svědčí o odvahy. Zestárla ale špatně: řídí se jako premodelní strategie, kterou ovládání brzdí víc, než baví.
Dnes si ji vezmeš hlavně kvůli nostalgii a zvědavosti — chceš vidět, jak to tehdy vypadalo, když indie neexistovala, ale hraní si hry bez velkého štítku tě přece jen lákalo. Chvíli tě bavi jako relikt. Pak si uvědomíš, proč se jmenovala jen Strike Squad a ne Strike Forever.
old