Street Fighting Man

Když se stiskne Start a zmizí úvodní obrazovka, stojíš na ulici s pěstmi nahoře a čeká tě muž s stejným záměrem. Street Fighting Man z roku 1989 je přímočará věc — jedna na jednu, bez zbytečností, bez příběhu. Jsi bojovník, on je tvůj protivník, a ten, kdo padne jako první, prohrál.

Jde o jednoduché beat'em up, které se uskutečňuje na rovinné obrazovce. Ovládáš postavu pomocí základních příkazů — chůze vlevo a vpravo, údery pěstí, kopy, a když se ti podaří být včas, i bloky. Protivník reaguje na tvé tahy a ty musíš číst jeho pohyby, abyś se vyhnul jeho útokům. Hra je postupně obtížnější — každý nový soupeř je agresivnější, jeho údery bolí víc a jeho načasování je přesnější.

Grafika je primitivní už při vydání — postavy z pixelů, minimalistické pozadí, barvy jsou to, co drží hru pohromadě. Zvuk je stejně skromný, občas zaslechnete nějaký ten zvuk úderu nebo křiku, ale není tu žádné hudební doprovázení. Všechno slouží jednomu účelu — aby tě hra nutila soustředit se na boj. Žádných odpalovacích efektů, žádných chlubivých animací. Jen ty, tvůj protivník a časomíra životů.

Hraje se to sice jednoduše, ale rozhodně to není lehké. Musíš se učit. Učit se včas útočit, kdy stoupnout zpět, kdy se bránit. To vše bez podrobného návodu — jen prutem. Hra tě vyhodí do vody a ty buď plavat naučíš, nebo se utopíš. Dnes by na to mnozí koukal křivě, ale v osmdesátých letech byla takhle dlouhá lekce součástí her téměř automaticky.

Street Fighting Man není hra, kterou bys hrál dlouho za sebou. Není tu žádný story mód, žádné nové hrdiny, žádné variace. Jednou ji vejdeš postupně, vyhraješ, když se ti to povede, a pak si ji vzpomeneš jako na jednu z těch věcí, co jsi zkusil na počítači, když bylo málo peněz na opravdové hry. Ale ten pocit, když konečně uspěješ a video hry se o tebe přestane smát — ten si člověk pamatuje dlouho.