Něco mezi pinballem a arcade střílečkou, co se chová trochu jako prolhaný polobůh. Starfire z roku 1992 je experimentem, který se snaží přesunout dynamics flipperů na obrazovku počítače, a výsledek je zvláštní až fascinující.
Hraju si golem v kulatém prostoru. Magické projektily se derou od stěn, já je musím ovládat a poslat zpátky pryč. Hra jde o reflexy a geometrii — kotouče, které se třesou pod tlakem, čáry, po kterých se válejí energetické koule. Jde to jako elektronická verze něčeho mezi breakoutem a vesmírným hokejem, kde ovládám směr a sílu střel tím, že se pohybuji po hraně arény. Nic není prosté, všechno chvíje a vibruje.
Ovládání je nejdřív zmatené. Zjistíš, že se nemůžeš hýbat volně, ale jen po okraji, a že jeden špatný tah — jeden časový spacing — tě pošle do zástupu nepřátel. Hra nenásilně učí, ale tímhle způsobem: bolestí. Když se dostaneš do rozjezdu, měníš pohled. Čím víc hraješ, tím víc vidíš, co autoři zamýšleli. Je to jako luštění puzzle, kde pravidla nejsou zapsaná, ale chápou se zkušeností.
Starfire představila do devadesátek svůj zvláštní svět. Zůstala obscurní, protože to byl zvláštní nápoj pro zvláštní lidi. Dnes na ni pohlížíš jako na archeologickou lokalitu raných experimentů s hybridními žánry. Nedostala bych ji Oscara za přívětivost, ale tenhle svůj malý svět dělá poctivě.
Pokud máš chuť na něco, co se nehází do tradičních krabiček a nechceš návod, je tu čekací místnost. Prohlížeč ji zvládne bez potíží a čekání stojí za to — minimálně jako připomínka, že v primitivních grafikách se často skrývá překvapivá ambice.
old