Starfire

Něco mezi pinballem a arkádovou střílečkou. Starfire z roku 1992 je experiment, který se snaží přenést dynamiku flipperů na obrazovku počítače, a výsledek je zvláštní až fascinující.

Hraješ v kulatém prostoru. Projektily se derou od stěn, ty je musíš usměrnit a poslat zpátky. Hra stojí na reflexech a geometrii — kotouče, které se třesou pod tlakem, čáry, po kterých se válejí energetické koule. Je to jako elektronická verze něčeho mezi breakoutem a vesmírným hokejem, kde ovládáš směr a sílu střel tím, že se pohybuješ po hraně arény. Nic není klidné, všechno se chvěje a vibruje.

Ovládání je zpočátku matoucí. Zjistíš, že se nemůžeš hýbat volně, ale jen po okraji, a že jeden špatný tah — jedno špatné načasování — tě pošle do zástupu nepřátel. Hra učí, ale po svém: bolestí. Když se rozjedeš, změníš názor. Čím víc hraješ, tím víc vidíš, co autoři zamýšleli. Je to jako luštění hlavolamu, kde pravidla nejsou zapsaná, ale pochopíš je zkušeností.

Starfire přinesla do devadesátek svůj zvláštní svět. Zůstala obskurní, protože to byla zvláštní věc pro zvláštní lidi. Dnes se na ni díváš jako na archeologickou lokalitu raných experimentů s hybridními žánry. Oscara za vstřícnost by nedostala, ale tenhle svůj malý svět dělá poctivě.

Pokud máš chuť na něco, co se nehází do tradičních krabiček, a nechceš návod, je tahle hra pro tebe. Prohlížeč ji zvládne bez potíží a čas strávený učením stojí za to — minimálně jako připomínka, že v primitivní grafice se často skrývá překvapivá ambice.