Square Eyes

Já jsem koukal na tenhle obrazovací smetí a říkal si, jestli to opravdu někdo hrál dobrovolně.

Square Eyes je zmatenou záležitost ze Spectra, kterou bez velkého ceremoniálu designáři hodili do světa bez jasného žánru — a možná měli pravdu. Jde o něco jako střílečku, ale střílecí mechaniku si musíš nejdřív najít pod vrstvami nepovedeného interface. Ovládat to bolí, obrazovka je přehlcená pixely bez jasné orientace, a než pochopíš, co se děje, už sis dal v mozku ránu.

Spektrum hry spočívá v tom, že máš plochu plnou geometrických tvarů — kvádřů, čar, něčeho mezi tečkou a obdélníkem — a ty se k tobě všechny najednou blíží. Cíl je je nějak porazit, případně se jim vyhnout. Zkrátka: matení bez gráfu, kde máš pocit, že se hrají čtyři hry najednou a žádná z nich nejde právě podle plánu.

Ovládání je ze staré doby, kdy Spectrum ještě neuměl rozumně pracovat s joystickem a programátoři si lámali hlavu, jak ze čtyř směrů vytáhnout něco hratelného. Pohyb, střelba, navigace — všechno se plácá přes pár kláves na fyzické klávesnici a výsledek terčí do půlky hratelnosti. Jakmile chceš něco dělat rychle, hra tě nekompromisně potrestá zpoždění.

Square Eyes zapadá do té skupiny Spektrových experimentů, které nikdo neznámá a lépe je ani nechce znát. Chybí jej ústřední nápady, jasný smysl pro game design a — upřímně — důvod, proč by se to mělo hrát. Na rozdíl od ostatních mrznoucích smetí z té doby tu nejde ani o to, aby hra byla krásně naprogramovaná nebo technicky zajímavá.

Dneska se na ni kouká skrz prsty, když už vůbec. Emulátoru a samotný test trvá mínus deset minut — právě tolik času, kolik ti zabere, než si uvědomíš, že jsi neutratil chvíli moudrě. Pokud sem zajdeš jen kvůli kompletismu Spectrum knihovny nebo čiré zvědavosti, jak špatná hra může být, tak zkoušej. Jinak to nech být.