Spirit of Excalibur

Rok 1990, ještě žádný Baldur's Gate, ještě žádný Ultima VII. Na mojí 286 se tehdy objevil Spirit of Excalibur a já si poprvé sedl za kulatý stůl — ne jako host, ale jako ten, kdo musí dát ten stůl dohromady.

Synergistic Software zasadili hru do artušovské legendy v době, kdy je Camelot bez krále. Arthur je mrtvý, Excalibur ztracen, království se rozpadá na soupeřící frakcе a do toho přichází Konstantin — rytíř, který musí zemi sjednotit a obnovit, co bylo. Žánrově jde o taktické RPG s prvky strategie: neovládáte jednoho hrdinu, ale vysíláte rytíře na mise, spravujete hrady, uzavíráte spojenectví. Na svou dobu neobvyklá šíře záběru.

Ovládání je tahové a schematické — pohybujete se po mapě, vybíráte mise z nabídky a sledujete výsledky. Souboje jsou spíš automatické, s malým prostorem pro taktické rozhodnutí v reálném čase. Hra svým tempem trochu připomíná deskovku víc než akční RPG. To někoho zklamalo tehdy, někoho zklamá dnes. Mě tehdy bavilo hlavně plánování: koho poslat kam, komu důvěřovat, kde neztratit klíčového rytíře, protože záloha neexistuje.

Co tehdy zaujalo, bylo právě to rozvětvené vyprávění a pocit, že Camelot je živý svět s politikou a zradou — ne jen kulisa. Artušovská látka se v hrách osmdesátých let používala hodně, ale většinou jako záminка pro dungeon crawling. Tady šlo o něco víc ambiciózního. Zestárlo to viditelně: grafika je strohá i na rok 1990, správa postav je místy nepřehledná a hra vám ne vždy jasně řekne, proč jste prohráli. Dokumentace byla tehdy nezbytnost, bez ní se v systému člověk ztratil.

Dnes sedne Spirit of Excalibur hráčům, kteří mají rádi Artušovské příběhy a nevadí jim, že mechaniky jsou spíš kostrou než masem. Je to historicky zajímavý kus — ukázka, že PC hry roku 1990 zkoušely být složitější, než se dnes pamatuje. Pokud vám nevadí čtení manuálu a trocha shovívavosti k rozhraní, které počítalo s tím, že u hry strávíte víc hodin, než je dnes zvykem, stojí za to se podívat.