Spider Diner

Pavouk, který čeká na hosty v restauraci — už samo toto zadání vám řekne, jestli je Spider Diner vaše věc. Jde o jednu z těch podivných osmibitmestek, kde se tvůrci zjevně rozhodli, že klasické mechaniky nestačí a prostě si vymysleli něco, co logiku ignoruje a počítá s vaším smyslem pro absurditu.

Na Spektru se jedná o puzzle-action hru s prvky logického myšlení. Hraje se zde na prvek překvapení — musíte si něco všimnout, něco pochopit, a pak se věci najednou vysvětlí. Grafika je charakteristicky spektrovská: barevné bloky, jednoduché tvary, chvílemi až nápadně přehledné. Zvuk, pokud zde je, pracuje s tím, co Spectrum v osmdesátkách zvládl — to jest minimalistické pípnutí a bzukot.

Hraní se nesou lehko, intuitivně, bez dlouhých tutoriálů. Jde o to podchytit princip a pak se ponořit do jejich variací. Není to hra, která vám bouchá do obličeje spektáklem — spíš vás čeká zvídavě u dveří a čeká, jestli si všimnete, jak překvapivě chytrá je ve svém jednoduchosti.

Spider Diner patří do kategorie her, která se v devadesátkách ztrácela v tloušťce demoscény a demozípů. Dnes je zajímavou kuriozitou — těmi, které se hrají spíš proto, aby jste věděli, co existovalo, než aby vás uchvátily hrou jako takovou. Chápu, proč by vás mohla unudit, i proč by vás mohla překvapit.

Pokud hledáte kousky ze zlatého věku Spectra a máte sklon k experimentálnímu hraní, je tu na co sáhnout. Ale nelez tam s očekáváním blockbusteru. Je to spíš setkání s tím, jak tvůrci v omezení OS mysleli jinak než ostatní — a to má své kouzlo.