Počítač se chvilku nadýchá a na obrazovce se rozprostře hvězdné třísky na černém pozadí. Tohle je Space Commanders II — a už ten název ti prozradí, že někde musí existovat první díl, kterého jsi si nikdy nevšiml. Věci se nestávají slavnými omylem.
Jde o strategickou hru z poloviny osmdesátek, kde velíš flótě proti počítačovým protivníkům v taktických bitvách kosmických lodí. Nešikovně se táhnou po obrazovce става v mřížce, hvězdičky a čáry designu z doby, kdy grafika znamenala „dělej, aby se na monitoru něco dělo". Cíl je prostý: zničit nepřátelské lodě dřív, než tě zničí ony.
Hraje se to kličkou na klávesnici a dlouhými sekvencemi čekání. Vydáš rozkaz, lodě se šaramandi přesunou o tři políčka doleva, a pak se všichni poddělají, jestli se tvůj zásah trefil. Není v tom nic špatného, ale ani nic zvlášť chvíjícího. Taktika existuje jen jako slovo — srovnávají se především počty jednotek a jejich zdraví. Pokud si myslíš, že půdor dělal dobré svadby, tohle tě zklamane překvapí.
V roce 1985 byla hra technologicky slušná — počítačový protivník aspoň něco dělá, logika turnajů funguje. Problém je v tom, že byla k povinné nudě skoro ihned. Strategické prvky jsou příliš povrchní, aby stály za psychickou zátěž paměťově náročného čekání. Brzy zjistíš, že stejný trik funguje pořád: více lodí na předem jasné pozici vyhraje.
Dnes sedne jen těm, které zajímá archeologie počítačových her a chtějí pochopit, jak vypadala turnajová strategie v éře, kdy si ji mohli dovolit jen desítky nadšenců s ordinálním procesorem. Je to artefakt, historická zpráva — ne zábava. Pokud si ji chceš zahrát čistě z nostalgie nebo vzdělanosti, jди do prohlížeče. Ale nic ti neujde, když si ji propáliš.
old