Robotron

Dvoustick ovládání v jedné ruce — to byla myšlenka geniální, i když na osmibitovém Spectru se jí moc nepovedlo. Robotron je původně arkádová střílečka, kterou si Sinclair vzal k sobě domů, aby ji poskládat z toho, co se na osmibitu dalo. Výsledek? Zvláštní, chaotický a překvapivě návykový lékárek.

Hraješ si něco mezi klukem a siluetou, která se hýbe po obrazovce plné pixelů. Kolem tebe se rojí roboti a jejich varianty — některí ti jdou na krk, jiní střílí, jiní se jen snaží tě rozmladit. Hrací plocha není nijak velká, což je spíš výhoda než znevýhoda. Chod sem a tam, střílejícím robotům se plíž mezi prsty, snaž se získat body. Hra je jednoduchá a bez frází — není si co vyprávět, je si co hrát.

Ovládání je na Spectru brutální kompromis. Původní arkáda měla dva joysticky pro pohyb a střelbu zároveň — tady se to někdy tísní do jednoho, někdy se snaží být chytré a není. Pixelová grafika se sype do rohu obrazovky bez nějaké snahy o přehlednost, zvuky jsou buď absurdně vysoké, nebo jich není, a rychlost hry se potřásá v závislosti na tom, kolik je na obrazovce nepřátel. Ale právě tahle surovost má grácii — hra se nesnažuje být to, co nemůže. Je to věc, která funguje jen jako hra a nic jinak.

Robotron se stal klasikou arkád osmdesátek, ale na Spectru to není klasika. Je to kurážná, malinko rozháraná adaptace, která si neposkvrnila ruce předstíráním, že je něco víc. Hraje se v ní dobře — někdy vůbec nejlíp — a pak náhle rozumíš, jak mohl někdo koukat na tyhlety čtyři sty řádků paměti jako na věc, která stojí za hraní.

Dnes? Zkus ji v prohlížeči, když máš tři minuty na nic. Není to Pac-Man, není to ani vůdce žádného druhého typu her. Je to jenom střílečka, která tě jíždí na nervy právě tím správným způsobem, aby sis ji zahrála znovu.