The Blob

Když se otevře Blob na Spectrumu, čeká tě bílá mrzlá kostka uprostřed černé obrazovky a tvůj mozek chvíli trvá, než si uvědomí, že tohle by měla být hra. Pak začne blikat, někam se to chce pohybovat, a ty zjistíš, že jsi si zrovna stáhl něco, co vypadá, jako by vzniklo v prvním měsíci existence domácích počítačů.

The Blob je mechanicky jednoduchá záležitost — pohybuješ tvorem po mřížce, kde se snaží zůstat naživu v prostředí, které se postupně zhoršuje. Nejde o big budget titul. Jde o něco, co kdysi někdo naprogramoval, protože měl nápad a Spectrum pod rukou. Bez velkých pretenzí, bez scénáře, bez písniček. Jen geometrické tvory a logika, která se postupně vysvětluje hráčem.

Hraje se to klávesnicí, pohyb je tuctový, grafika patří mezi věci, které věděly víc vhead-to-head zápase s paměťovými limity sedmdesátých let. Ale právě v té chudobě je něco zvláštního — hra se nedívá na to, jestli ses podíval. Nechá tě koumat a koumat. Nejde o to dostat se do konce, jde o to pochopit, co se vlastně děje. Řada puzzleovacích her měla problém s tím, že byly příliš abstraktní, a Blob do nich patří. Když se ti to zlomí, cítíš se, jako bys právě rozluštil něco starého a tajného.

Tenhle kousek herní archeologie by byl zapomenut, kdyby se ho nezajímal někdo na projektech typu World of Spectrum. Je to chudý kousek kódu z doby, kdy indie ještě neměla název. Na základě toho se o něm dá mluvit jen s odstupem — zažil jsem hry z téhož období s lepší grafikou a hry s lepší mechanikou, ale Blob se drží vlastní logikou.

Dnes si ji zahraneš v prohlížeči jako exotiku, středeční rozptýlení mezi větší klasiky. Nebude ti trvat dlouho, cítit budeš zvláštní sladkou nudu, kterou může dát jen abstraktní konstruktivismus ve stylu osmdesátých let. Není to zábava. Je to spíš kulturní artefakt.