Psycho Eliza

Psycho Eliza je jedním z těch titulů, který si z osmdesátek pamatuje spíš jen málo lidí, a to ne bez důvodu. Jde o pokus o něco, co by se dalo nazvat interaktivní dramatem nebo adventurou se silnými psychologickými prvky na ZX Spectru — platformě, která byla spíš známá hektickými skokáky a střílečkami než psychologickými experimenty.

Hra tě vrhá do role někoho, kdo má za úkol komunikovat s postavou jménem Eliza — a celá věc je od základů postavená na dialogu a rozhodování. Není tu zásadního běhání, sbírání věcí nebo řešení klasických puzzle. Místo toho jsem se ocitl u obrazovky, kde jsem čítal řádky textu a měl jsem volit ze tří až čtyř odpovědí, které měly ovlivnit průběh příběhu. Jednoduché na papíře, v praxi to ale znamená dlouhé pasáže čekání na načítání textu a velmi omezené grafické vyjádření.

Hraní je v podstatě čtení s rozhodováním. Text se píše pomalu po znacích, což na Spectru vzhledem k jeho hardwarovým limitům není překvapení, ale dnes to v souladu s tempem působí bolestivě. Psychologická linka měla být silným prvkem, jenže když ji vykresluje pár vět a tvůj výběr z menu, cítíš spíš nudu než napětí. Na to, aby fungoval psychologický thriller tímto způsobem, by byla potřeba mnohem bystřejší psaní a hlubší variabilita scénáře.

Jako průkopnický pokus o jiný typ herního zážitku to Psycho Eliza zaslouží uznání. Problém je, že stárnutí ji zasáhlo zostra — pomalý text, skromná interakce a minimalistický obsah dělají z hraní více trpělivostní zkoušku než zábavu. Dobová hraní adventur typu Infocom byla lepší psaná a nabízela větší svobodu; zde je hru cítit jako "kdo to vymyslel a proč".

Dnes si ji zahrát můžeš v emulátoru Spectru skrz prohlížeč. Poslouží spíš jako kuriozita a případ studiové snahy, která se nepovedla, než jako funkční entertainment. Zmínění stojí za ní jako fenoménu, ne jako za hratelnou zábavou — pokud nejsi fanoušek ultra-retro pokusů a máš trpělivost číst pomalě psaný text bez grafiky, raději se jí vyhni.