Plane Attack

Když se na obrazovce objeví první vlna nepřátel, víš hned — tohle není hra o psychologických nuancích. Plane Attack je to, co slibuje: primitivní střílečka na osmibitu, kde se letadla sypou z horní části obrazovky a ty je máš sestřelovat dřív, než ti zničí to tvé.

Děj tu není a není třeba. Sedneš si k Spectrumu, na obrazovce se objeví tvůj letoun a v horní části jsou nepřátelská letadla. Střílíš, pohybuješ se vlevo a vpravo, sbíráš body. Kdyby hra byla těžší, byla by nudná ze zcela jiného důvodu — kvůli frustraci. Kdyby byla lehčí, byla by nudná ze starého důvodu — nudou. Tady je někde v tom středu, kde ti zmizí dvě tři minuty a pak si řekneš, že to znáš.

Grafika? Prosté bílé nebo barevné prostorky na tmavém pozadí. Zvuk? Stejně o jedné notě, kterou slyšíš v hlavě i s zavřenýma očima. Ovládání je to, co dělá rozdíl — pohyb doleva, doprava, střelba. Nic složitého, ale taky nic geniálního. Letadla se pohybují podle pevného schématu, což znamená, že když se jednou vejdeš do rytmu, přestane být zajímavé.

Plane Attack není svým způsobem nic mimořádného ani špatného — je to učebnicový příklad toho, co bylo na začátku osmdesátek možné natisknout na kazetu a co aby se to aspoň dalo hrát. Nestojí v pamětích jako Atic Atac nebo Manic Miner, protože jednoduchá střílečka nebyla v konkurenci ničím zvláštního. Byla jednou z desítek podobných her, které se valily v tuzínech z katalogu Sinclairu.

Dnes na ni zapomeneš tak rychle, jak na ni narazíš. Není to špatné, jen zbytečné — hra bez osobnosti, která ti nezůstane v hlavě ani následující den. Ale jo, můžeš ji vyzkoušet. Pět minut zabaví, pak si najdeš něco lepšího.