大兵日記 (Soldier Diary)

Buď čestný — bez Googlu bys asi nevěděl, co to vlastně je. Soldier Diary (Daimpei Nikki) je čínská textovka z roku 2000, která si při spuštění na DOS-ech říká přesně to, co chce: je to deník vojáka. Nic víc, nic míň. Psaná hra, která se snaží vypráví příběh skrz volby a text.

Mechanika? Minimalistická, takže už víš, co tě čeká. Čteš odstavce, někdy se ti objeví větvení, někdy ne. Jsi vojákem v nějaké konfrontaci — historické souvislosti zůstávají nejasné, protože angličtina na obrazovce je překlád z čínštiny přes Babelfish asi tak pětkrát. Ale na tom vůbec nezáleží. Jde o náladu — strach, monotonie, chvíle lidskosti uprostřed válečného chaos. Příběhy jednotlivých vojáků se plují přes tvůj monitor jako perlička v pivu, které si sesypávají náhodní staří vojáci v hospodě.

Hraje se to tak, že klikáš, čteš, pokyvuješ hlavou. Občas se rozvětvuje, občas je to prostá lineární paráda. Grafika? VGA barevné textové okno. Zvuk? Nějaký ten PC speaker, když vůbec. Cokoli hlasitějšího jsem slyšel z rozpadu motoru staré Moskviče. Hra se nesnažíš být AAA produkt — ví, v čem je její síla. Vypravuje příběh bez ozdob, bez klikacího adventurového bordelu. Čistě.

Dnes se na ni kouká jako na kuriozitu — asijská textovka z přelomu tisíciletí, kterou si nikdo v Evropě nevšiml. Hra měla svůj prostor, svůj půl až jeden a půl tisíciletí diváků, a pak zmizela. Bezpečně. Ani neví, že zmizela. Ale měla něco — zpovídání, reflexi, atmosféru osamělosti.

Dnes ji zkusíš zahrát jednou za čas, když tě přepadne nostalgická nálada po textových příbězích, kde se nehádalo s myší. Pro starše, co pamatují, kdy se počítač neměl na co koukat bez textu. Najdeš si ji spolu s dalšími retro texťáky na webech věnovaných historii her — a překvapí tě, jak málo titulů z osmdesátých a devadesátých let tohoto typu přežilo.